* Prosinec 2020 – Poslední den roku se sluší trochu bilancovat:

Největší tréma, stres, adrenalin a radost – premiéra ŠARLATÁNA na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Vůbec poprvé jsem si vymyslel film. Se scénářem se skvěle popasoval Marek Epstein, byť později přiznal, že na první dobrou se mu ten můj nápad úplně nezdál. Režie se ujala k našemu nekonečnému úžasu a nadšení skvělá Agnieszka Holland a všichni společně jsme to dotáhli až na Berlinale. Ovace narvaného Berlinale Palastu jsou nezapomenutelným zážitkem, na který do smrti nezapomenu. Stejně jako ten moment, kdy nasednete do festivalových elektrolimuzín, ty vás vezou nočním Berlínem na večírek a uvnitř ve všech těch decentních led světlech panuje napjaté ticho, jak všichni v mobilech loví první recenze. Byla to euforie vylézat z těch předrahých aut a navzájem si sdělovat, kdo všechno nás pochválil a jak; vědět, že jsme na jednom z největších světových festivalů rozhodně neudělali ostudu.

Největší zklamání – chladné přijetí KRAJINY VE STÍNU, ze strany českých novinářů zejména. Uvědomoval jsem si, že přicházet s těžkým tématem do těžké doby, nebude úplně snadné, ale i tak jsem – zejména v odborných kruzích – čekal intenzivnější a zaujatější debatu. Chladné odsudky už po premiéře na Letní filmové škole v Uherském Hradišti mě zaskočily a mrzely. Naštěstí se ke mně tehdy přitočil fotograf Jindřich Štreit, jehož práce i názorů si velmi vážím, a lakonickou větou „Je to dobrý film“ mě přece jen trochu uklidnil. Následné zahraniční reakce mu dávají za pravdu. Snad tenhle film obstojí i ve zkoušce s časem, moc bych mu to přál. Osobně si myslím, že KRAJINA bude černým koněm už na nadcházejících Českých lvech.

Pocit Pyrrhova vítězství – s pohádkou DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ jsme se na Státním fondu kinematografie ucházeli o finanční podporu několikrát. Jednou jsme skončili první pod čarou s tím, že na podporu nárok máme, ale zrovna nejsou peníze. Bylo nám jasně sděleno, ať se příště přihlásíme znovu, že příště už podporu určitě dostaneme, tak jsme tak udělali a se stejným textem skončili hluboce v poli poražených. Když jsme na jaře 2020 konečně finanční podporu přece jen dostali (6 milionů Kč), byla v tom na jedné straně samozřejmě úlevná radost, ale na straně druhé také kruté a hořké zklamání. Producent totiž dostal jen polovinu částky, o kterou žádal. Pokud stát vloží do poslední velké české klasické (a dosud nezfilmované) pohádky, jejíž rozpočet činí 64 milionů korun, pouhých šest milionů korun, je prakticky jasné, že dalších 58 milionů se na tak malém trhu, jakým je Česká republika, prostě poskládat nepodaří. Škoda, mám dojem, že ten scénář se fakt povedl a že režisér Jiří Strach a herec Ivan Trojan minimálně na obou ANDĚLECH PÁNĚ prokázali, že pohádky umí.

Největší boj – s filmem MARŤANSKÉ LODĚ, což je celovečerní debut Jana Foukala, jsem to měl od začátku všelijaké. Něčím mě ten projekt bavil a zajímal, něčím štval. Ale protože mě Honza Foukal zaujal jako člověk i jako tvůrce, na realizaci projektu jsem nakonec kývnul, byť ve mně byla docela malá dušička. Zkušenost, kterou jsem udělal s předešlými debutanty, mi ovšem velela být velmi obezřetný a dvojnásob náročný. A tak jsem jim nic nedal zadarmo, producentům, původnímu scenáristovi i tomu novému, o střihačovi ani nemluvě. Ne, že bych všechny bitvy vyhrál, to rozhodně ne, ale myslím, že ta náročnost a důslednost se vyplatila. Jak jsem se o ten projekt do poslední chvíle bál, tak jsem z něj měl nakonec velkou radost. Zdá se mi, že se nám podařilo udělat film stejně tak křehký jako silný. Snad se bude líbit i divákům.

Nejtvrdší facka – Adam Koloman Rybanský už byl dvakrát nominován na Cenu Magnesia za nejlepší studentský film roku. Opakovaně prokázal, že vesnické prostředí zná a umí ho přesvědčivě zachytit. A tak sedl a napsal scénář svého prvního celovečerního filmu SOMEWHERE OVER THE CHEMTRAILS, trpkou komedii o tom, že strach je nejlepší nástroj manipulace; vesnickou satiru plnou chytré nadsázky a trefně vystižených projevů hlouposti, zbabělosti, frustrace a falešné opilecké družnosti. Několikrát jsme s tímto scénářem žádali na Státním fondu kinematografie. Neúspěšně. Inu, Fond dát může, ale nemusí. Je potřeba to brát sportovně a nebrat si to osobně. Ale je pravda, že úplně naposledy to moc sportovně brát nešlo. Zůstali jsme první pod čarou. O nějaký titěrný bod ze stobodové škály. I to se stává. Ale že by nechali propadnout 2,3 milionu korun, to se ještě nestalo. Byla to facka. Evidentní. Ale co už. Nepřízeň je brát třeba jako výzvu. Ale bude to setsakra těžké bez jakékoliv státní podpory.

Největší ztráty – zmínit bych měl minimálně dvě jména. Ivan Passer natočil jen 1,5 českého filmu, celovečerní INTIMNÍ OSVĚTLENÍ a krátké FÁDNÍ ODPOLEDNE, ale i to stačilo na to, aby se nezapomenutelně zapsal do zlatého fondu české kinematografie (o scenáristickém podílu na nejslavnějších českých filmech Miloše Formana samozřejmě ani nemluvě). Intimita a křehkost těch filmů je dodnes dechberoucí. Jiří Menzel natočil českých filmů výrazně víc. Těžko říct, který z nich mám radši. OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY? SKŘIVÁNKY NA NITI? SLAVNOSTI SNĚŽENEK? Opravdu nevím. Jedno jsem ale vždycky obdivoval a sice, že filmy Jiřího Menzela dokázaly stejně tak okouzlovat poroty prestižních festivalů jako plnit kina. To je ohromná vzácnost. Díky, páni režiséři, vám oběma, za všechno!

Nejkrásnější cena – letos se mnoho festivalů nekonalo. O to větší radost nám udělala zpráva z jihokorejského Soulu, kde televizní KLEC získala ve velmi tvrdé konkurenci filmů z celého světa Zvláštní cenu poroty. V normální době bychom sbalili smokingy a vyrazili do velkého světa užít si nejen červený koberec. Parchant koronavirus nám ale tu chvilku slávy nedopřál. Cena přišla poštou, dokonce s vlastní dezinfekcí, což trochu komplikovalo její proclení. O to radostněji jsme se s ní ale nakonec všichni fotili, dokud nám ji pan fotograf (samozřejmě nechtěně) při focení nerozbil.

Největší naděje – snad nejčastěji se mě lidé ptají na ten vůbec nejlepší scénář, o kterém vím. V jejich hlase je přitom přímo cítit touha po nějakém zázračném textu, který přinese českému filmu velký úspěch a slávu. Naučil jsem se na tuhle otázku neodpovídat. Jednak z vrozené pověrčivosti a jednak z toho prostého faktu, že dnes už není doba, kdy by se mohl narodit film, aby se líbil opravdu všem. Ale ten úspěch bych si taky moc přál. Přál bych ho každému poctivému tvůrci a českému filmu nejvíc.

* Prosinec 2020 – Ať nám rok 2021 ukáže svět v mnohem lepších barvách, než jak to dělal rok stávající. Přeji nám všem co nejvíc inspirativních filmových setkání a zážitků!

* Prosinec 2020 – V té vánoční smršti pohádek, která se na nás valí z televizních obrazovek, jsou i dvě, na nichž jsem se podílel jako dramaturg – ANDĚL PÁNĚ 2 a ČERTÍ BRKO. Tak si je užijte. Krásné Vánoce všem!

* Prosinec 2020 – Na konci roku jsem schválili a do archivu České televize uložili tři nové české filmy – netradiční romanci ze současné české vesnice CHYBY scenáristy Romana Vojkůvky a režiséra Jana Prušinovského, drama ZPRÁVA o útěku dvou vězňů z koncentračního tábora v Osvětimi na jaře 1944 scenáristů Jozefa Paštéky, Tomáše Bombíka a Petra Bebjaka, který film i režíroval, a příběh jedné (ne)skutečné lásky MARŤANSKÉ LODĚ scenáristy Zdeňka Jecelína a režiséra Jana Foukala, který se odehrává dílem v Brně a blízkém okolí a dílem v Norsku. Je to zvláštní situace – mít hotové nové filmy, které nám dělají radost, a nemoct je ukázat divákům. Tak snad se to brzy změní.

* Prosinec 2020 – Vrstevnaté absurdní drama o začarovaném kruhu domácího násilí ŽÁBY BEZ JAZYKA scenáristky a režisérky Miry Fornay mělo jak svoji novinářskou projekci, tak svoji slavnostní premiéru. Do kin se bohužel ale kvůli druhé vlně koronavirové pandemie nestihlo dostat. Kdo film chce vidět, má nyní šanci až do 20. prosince na adrese filmnazivo.cz. Podobnou cestou jde i kronika života jedné malé vsi na Vitorazsku od 30. do 50. let KRAJINA VE STÍNU, která se sice do kin dostat stihla, bohužel ne na dlouho. Na ni se můžete podívat na adrese krajinavestinu.cz.

* Prosinec 2020 – Životopisné drama HAVEL režiséra Slávka Horáka vyhrálo Hlavní cenu na 19. ročníku Rome Independent Film Festivalu v italském hlavním městě. Gratulace veliká!

* Prosinec 2020 – V listopadu začal režisér Peter Bebjak natáčet thriller STÍNOHRA o čtyřicetiletém záchranáři z malého města Janu Kavkovi (Milan Ondrík), jehož manželka se stala tragickou obětí zločinu. Ačkoliv byli v rozvodovém řízení, Jan si vyčítá, že manželce v kritický okamžik nepomohl. Cesta zpátky do života je pro Jana o to těžší, že spravedlnost si dává na čas. Pachatel, místní feťák Robert (Jan Jankovský), byl sice dopaden, ale vyšetřovatel Dvořák (Vladimír Javorský) naráží na řadu podivných okolností a na řadu nejrůznějších zájmů nejrůznějších lidí, například vyšetřovatelky protidrogové centrály Mudrové (Kristýna Frejová). Jan nachází pomoc u kamaráda Michala (Hynek Čermák) v místním boxerském klubu a stále víc se sbližuje s jeho chráněnkou Gretou (Leona Skleničková), která nikdy vlastní rodinu nepoznala. Jenže jak odpustit sám sobě? A jak se v kličkách práva domoci spravedlnosti?

Scénář Venduly Bradáčové vznikal několik let a v určitou fázi jsem se na něm dramaturgicky podílel i já.

* Listopad 2020 – Hořká komedie CHATA NA PRODEJ měla při své televizní premiéře v září 2019 sledovanost 664 tisíc diváků, což není nijak závratné číslo. Bylo to do značné míry dáno hodně silnou konkurencí na TV Nova v daný čas. O to větší radost mám, že při své první televizní repríze koncem listopadu 2020 dosáhla na 956 tisíc diváků a stala se nejsledovanějším pořadem dne!

* Listopad 2020 – Dvě skvělé zprávy ze španělské Sevilly. NABARVENÉ PTÁČE bylo nominováno na Evropskou filmovou cenu v kategorii nejlepší film a Agnieszka Holland v kategorii nejlepší režie za ŠARLATÁNA! Gratulace všem, kdo se na obou filmech podíleli.

Dosavadní čeští vítězové:

2008 – René (r. Helena Třeštíková) – nejlepší dokument

2012 – Alois Nebel (r. Tomáš Luňák) – nejlepší animovaný film

České nominace, které vítězstvím neskončily:

1988 – Ondřej Vetchý – Dům pro dva (r. Miloš Zábranský) – nejlepší mladý herec

1996 – Kolja (r. Jan Svěrák) – nejlepší film

1996 – Lea (r. Ivan Fíla) – nejlepší mladý evropský film

1999 – Saša Gedeon – Návrat idiota (r. Saša Gedeon) – nejlepší scénář

2008 – Občan Havel (r. Pavel Koutecký, Miroslav Janek) – nejlepší dokument

2010 – Aleš Březina – Kawasakiho růže (r. Jan Hřebejk) – nejlepší hudba

2019 – Rekonstrukce (r. Ondřej Novák, Jiří Havlíček) – nejlepší krátký film

* Listopad 2020 – Neuvěřitelné! V jednom roce se budou hned dva filmy, na nichž jsem měl tu čest se podílet, bojovat o Oscary. Po ŠARLATÁNOVI, který bude reprezentovat Českou republiku, byl slovenským kandidátem vyhlášena i ZPRÁVA. Pod oběma filmy jsou spolu se mnou podepsáni i kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová-Bieliková a pomocný režisér Pavel Svatoň. Úspěchu ZPRÁVY a její prodeje do zahraničí si cením o to víc, že je to film, který opakovaně odmítla podpořit česká Rada Státního fondu kinematografie. Film bez takové podpory se samozřejmě dělá mnohonásobně hůř.

* Listopad 2020 – V České televizi patřím mezi ty, kdo vůbec nejčastěji podporuje debutanty. Scénář Beaty Parkanové k filmu CHVILKY se mi líbil na první dobrou. Měl velmi zajímavou optiku vyprávění a neotřelé téma. Působil kompaktně, ale taky poněkud křehce. Nebylo proto vůbec jisté, že stejně dobrý jako scénář bude nakonec i film samotný. Programová rada České televize mi sice projekt po určitých peripetiích do realizace schválila, ale nedala na něj tolik, kolik si producent Viktor Tauš představoval. Ocitl jsem se tak mezi dvěma mlýnskými kameny – televize měla pocit, že kývla na něco, co až tak úplně nechtěla, a producent s režisérkou byli zase přesvědčení, že je televize měla podpořit mnohem víc. Skrz prsty se na mě tak trochu dívaly obě strany. S takovou se na filmu nedělá moc dobře.

Nakonec jsou ale snad spokojené obě strany: Film získal jednoho Českého lva a jednu Cenu české filmové kritiky a Česká televize snímek zařadila do vysílání na neděli 8. listopadu 2020 na ČT1 ve 20:10 hodin, tedy do hlavního vysílacího času. Tak se podívejte, jaké to je mít jednu babičku, jednoho otce, jednu matku, jednoho milence, jednu psycholožku a jednu náhodnou známost.

EDIT: Sledovanost nakonec činila úžasných 911 tisíc diváků!

* Říjen 2020 – Přiznám se, že jsem byl překvapený, jak špatně byla novinka Bohdana Slámy KRAJINA VE STÍNU přijata řadou českých kritiků. Kateřina Horáková napsala: „Významné téma dostalo bezvýznamnou formu.“ Jan Varga soudí, že je Krajina ve stínu „přepjatou přehlídkou mnoha letmo načrtnutých postav“. Aleš Borovan tvrdí, že „Bohdan Sláma si ukousl příliš velké sousto“. Nebyl podle něj k dispozici zdařilý scénář a „Sláma s ním nic kloudného nevyčaroval“. Mirka Spáčilová svoji recenzi uzavírá konstatováním, že se filmová událost nekoná: „Na to je obsah příliš korektní, forma příliš okázalá, názorné klišé dřevěných křížů obehrané a konkurenční díla mistrů na sudetské téma až příliš silná.“ Stanislav Dvořák sice hodnotí snímek sedmdesáti procenty, ale i on mluví o pouhém „pokusu o artový snímek“. Iva Přivřelová soudí, že snímek „obsahově nepřekvapí“ a svoji recenzi končí konstatováním, že film má sice svoji sílu, ale „aby novinka plně zasáhla jako nadčasové a varovné drama o selhání empatie a lidskosti“ na to „nedokázala plně ožít“.

První zahraniční recenze film vidí v hodně jiném světle. Wendy Ide na stránkách Screen Daily soudí, že jde o „dokonalé dílo“. Kromě jiného oceňuje vířivou kameru Diviše Marka, která v dlouhých záběrech sleduje postavy jak uvnitř, tak i venku, i pro Bohdana Slámu už typickou sílu ženských postav, zejména jejich slušnost a zdravý rozum. Recenzi uzavírá konstatováním, že za normálních okolností by film sbíral uznání na nejrůznějších festivalech, v současné situaci nezbývá než ho doporučit různým streamovacím platformám.

David Katz zase na stránkách Cineuropa Krajinu ve stínu přirovnává k takovým mistrovským dílům, jakými jsou Satanské tango režiséra Bély Tarra a Bílá stuha režiséra Michaela Hanekeho. Jack Hawkins mluví o „naléhavém a brilantním českém filmu“, Neil Baker píše o „dechberoucím, spletitém portrétu lidské křehkosti a komunitní segregace“, Meredith Taylorová o „drsné, ale velmi poučné kronice“.

Tak až se zase otevřou kina, zkuste dát novince Bohdana Slámy šanci. Myslím, že si ji zaslouží.

* Říjen 2020 – Ačkoliv slovensko-polsko-německo-český film ZPRÁVA o legendárním útěku Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby z koncentračního tábora v Osvětimi dorazí do tuzemských kin až na konci ledna 2021, už nyní o něj projevily zájem kina ve Spojených státech, Velké Británii a Japonsku. „Ten film člověka chytí nejen za srdce, ale také ho inspiruje. Peter Bebjak dokázal citlivě propojit historickou přesnost s osobní zkušeností ústředních postav. Výsledkem je strhující a invenční zážitek,“ říká Peter Goldwyn, prezident společnosti Samuel Goldwyn Films, která film uvede na americký trh, což je pro tuzemské filmy naprosto výjimečná událost.

* Říjen 2020 – Pokud všechno dobře dopadne, začne režisér Tomáš Hodan v únoru 2021 natáčet film POSLEDNÍ ZÁVOD. Příběh snímku se vrací k jedné z největších sportovních tragédií v historii českého sportu. Na jaře 1913, během lyžařského závodu na 50 kilometrů, zahynul fenomenální český běžec Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Tato tragédie už sice byla jednou zfilmována (Synové hor, 1956), nicméně z příběhu byla tehdy vynechána jedna velmi důležitá postava – pražský Němec Emmerich Rath, člověk s mimořádnými sportovními úspěchy i mimořádně zajímavým životním osudem. Ačkoliv chystaný film podpořily Státní fond kinematografie i Česká televize, tvůrcům by se ještě nějaké peníze do rozpočtu hodily, proto vyhlásili crowdfundingovou kampaň, jejímž cílem je získal minimálně 500 000 Kč a ideálně 2 miliony korun. „Půl milionu stojí jeden natáčecí den,“ říká producent Ondřej Beránek. „A když se nám podaří vybrat 1,5 milionu, vzkřísíme starou Labskou boudu. Díky počítačům budeme schopni filmově vrátit již neexistující romantickou starou Labskou boudu na hřebeny Krkonoš a tu betonovou vymažeme.“ Tvůrci shánějí peníze navíc i kvůli tomu, že počasí na hřebenech hor se velmi rychle mění a stihnout celý film ve vymezených finančních a časových limitech tak nemusí být vůbec snadné. Kdo chcete filmaře podpořit, zajděte na stránku www.donio.cz/poslednizavod. Já nejspíš půjdu do koupě čepice. Díky!

Ve filmu uvidíte mj. Kryštofa Hádka, Marka Adamczyka, Oldřicha Kaisera, Evu Josefíkovou, Vladimíra Javorského, Vladimíra Pokorného, Jana Hájka a Pavlu Beretovou.

EDIT: Nakonec bylo vybráno neuvěřitelných 1 023 700 Kč! A já si nekoupil čepici, ale černé tričko.

* Říjen 2020 – Česká filmová a televizní akademie rozhodla, že českým kandidátem na Oscara letos bude drama ŠARLATÁN. Širší nominace na Oscary oznámí Americká akademie filmových věd a umění 9. února, užší nominace 15. března a vítěze 25. dubna 2021. Děkujeme za důvěru!

* Říjen 2020 – Programová rada ČT schválila vstup České televize do dalších dvou celovečerních filmů, u nichž jsem pověřeným kreativním producentem. Prvním je tragikomedie ze současné vesnice s (velmi!) pracovním názvem SOMEWHERE OVER THE CHEMTRAILS. Debut Adama Rybanského je situovaný do období Velikonoc, kdy na vsi dojde k domnělému teroristickému útoku. Co na to místní hasiči? Nechte se překvapit. Druhý film se jmenuje TANCUJ MATYLDO a režisér Petr Slavík se v něm věnuje problému, který se dnes, bohužel, už dotýká téměř každé rodiny – Alzheimerově chorobě. Jakkoliv je to téma vážné, přináší s sebou i celou řadu komických či nechtěně komických situací. První film se začne natáčet ještě letos, druhý na začátku léta 2021.

* Říjen 2020 – „Kolik lidí musí umřít, aby svět uvěřil?“ Tuto otázku si kladou hlavní hrdinové filmu ZPRÁVA režiséra Petra Bebjaka, dva mladí muži, kterým se podařilo v dubnu 1944 utéct z koncentračního tábora v Osvětimi a podat světu zprávu o tom, co je to cyklon B a co se ve skutečnosti děje s většinou všech transportů, které sem směřují. Podívejte se na první ochutnávku slovensko-německo-českého filmu, který dorazí do českých kin na sklonku ledna 2021.

* Září 2020 – Po projekci filmu ŠARLATÁN v semilském kině Jitřenka jsme se dozvěděli, že jenom v tomto kině náš film vidělo už 500 diváků, což z Šarlatána dělá druhý nejúspěšnější film roku v tomto kině. Jsme rádi, že na Šarlatána chodíte a že je vás celkem už 200 000 tisíc. Neuvěřitelné číslo na to, jak šílený je rok 2020. Díky!

* Září 2020 – Pár obrázků ze slavnostní premiéry filmu KRAJINA VE STÍNU v pražském Slovanském domě a Lucerně.

* Září 2020 – Televizní KLEC slaví výrazný mezinárodní úspěch! Na 15. ročníku Seoul International Drama Award získala v konkurenci více než 200 filmů z padesáti zemí Zvláštní cenu poroty. Režisér Jiří Strach k tomu řekl: „Po Osmách, které vyhrály Prix Europa v Berlíně, Marek Epstein vystřihl jak z partesu další malý velký film, který dokáže být srozumitelný a emotivní i na druhém konci světa. Se skvělými herci, Jiřinou Bohdalovou a Kryštofem Hádkem, jsme podle jeho not pak měli snadnou práci – stačilo to jen natočit. Mám radost, že český film a Českou televizi úspěšně reprezentujeme ve světě.“

• 

• 

* Září 2020 – Polské premiéře filmu ŠARLATÁN předcházejí velmi půvabné teaserové plakáty. Finálový plakát ale bude přece jen vypadat trochu jinak.

• 

• 

• 

• 

* Září 2020 – Poprvé jsem se s Jiřím Menzelem potkal počátkem 90. let nedaleko Milovic, kde natáčel film „Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina“. Bylo to hodně specifické natáčení. V ruštině. S ruskými herci. JIŘÍ MENZEL byl nedlouho před tím po bezmála pětadvaceti letech odejit z Filmového studia Barrandov a angažmá našel ve společnosti Krátký film, která doufala, že právě tento snímek se stane začátkem její nové éry. (Mimochodem, byla to také první česká koprodukce Erica Abrahama, který později spojil síly s Janem Svěrákem). Nic z toho se bohužel nestalo. Film byl sice uveden v hlavní soutěži benátského festivalu, ale s větším ohlasem se nesetkal ani u nás, ani ve světě. Jiří Menzel se na dlouhá léta filmově zcela odmlčel. Na svět přivedl jen kratičký, ale úžasný střihový dokument o Rudolfu Hrušínském, který se stal součástí filmu „Dalších deset minut II.“

Během oněch let jsme se s Jiřím Menzelem občas potkávali. Vždy v rolích já novinář – on tvůrce. Vycházeli jsme spolu dobře, ale i tak mě překvapilo, když se v pozdějších letech na mě začínali obracet novináři (často i zahraniční) s tím, abych mluvil o Jiřím Menzelovi místo Jiřího Menzela. Že si to Jiří Menzel přeje. Zaskočilo mě to, v první chvíli jsem se bál nějaké ironie či potměšilosti ze strany slavného tvůrce, ale nejspíš za tím nic takového nebylo. A tak jsem říkal, co jsem věděl, ačkoliv se mi do toho leckdy nechtělo. Dělal jsem to prostě pro Jiřího Menzela.

A pak jsem sehrál roli docela malého kamínku, který pomohl odblokovat práva na zfilmování Hrabalovy vůbec nejlepší prózy „Obsluhoval jsem anglického krále“. Ačkoliv jsem se na tomto projektu posléze žádným tvůrčím způsobem nepodílel, byl jsem rád, že slavný tvůrce je zpátky. A že z toho byla zase účast v hlavní soutěži áčkového festivalu, tentokrát v Berlíně.

Když jsme ve Filmovém centru České televize před nějakými třemi čtyřmi lety připravovali film „Tlumočník“, režisér Martin Šulík od začátku počítal do hlavní role s Jurajem Herzem. Byl přímo ideálním kandidátem, uměl skvěle česky, slovensky i německy, navíc měl k tématu filmu velmi silnou osobní vazbu, neboť sám byl kdysi vězněn v koncentračním táboře. Bohužel, zdravotní prohlídka před začátkem natáčení nedopadla dobře a za pana Herze se musela rychle hledat náhrada. Jiří Menzel na tuhle divokou nabídku kývl a byť se všechno dělo doslova na poslední chvíli, snažil se odevzdat co nejlepší výkon. Například na svojí němčině se snažil i za pomoci Petera Simonischeka pracovat, jak jen to šlo. Myslím, že i díky tomu se z nich stali skuteční přátelé. Koho z nás by tehdy napadlo, že je to vůbec poslední film Jiřího Menzela… Ještě stihl kompletní postsynchrony své postavy, protože chtěl, aby jeho němčina byla opravdu co nejlepší a pak přišel nečekaný atak nečekané nemoci.

Před pár měsíci jsem napsal panu Menzelovi smsku, kde jsem se snažil říct to, co jsem mu nikdy do očí neřekl. Jak moc si vážím toho, co udělal. Nevím, jestli se k němu dostala. Zůstala bez odpovědi. Ale i kdyby nedostala, myslím, že moc dobře věděl, jaký respekt a obdiv k jeho filmům chovám. Čest vaší památce, pane režisére!

* Září 2020 – Brzy to bude šest let, co do České televize přišel scénář k filmu KRAJINA VE STÍNU. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi, přesněji řečeno masakrem čtrnácti lidí, ke kterému došlo bezprostředně po skončení druhé světové války v jihočeské obci Tušť. Debutující producenti Martin Růžička a Jindřich Motýl měli tehdy představu výpravné evropské koprodukce, k čemuž jsem byl od počátku poněkud skeptický, protože v Rakousku a Německu už tato témata mají dávno vyřešená. Čas mi bohužel dal za pravdu, v německy mluvících zemích o projekt zájem neměli. Takže se musel hledat levnější model filmu, ryze tuzemské financování a – také nový režisér, neboť ten původní z projektu po dohodě s producentem odešel. Skrz scenáristu Ivana Arsenjeva se text dostal k režisérovi Bohdanu Slámovi a ten na realizaci filmu okamžitě kývl. Vůbec poprvé točil podle jiného než vlastního scénáře, vůbec poprvé točil historickou látku a vůbec poprvé se rozhodl točit na černobílý materiál!

Nad scénářem jsme vedli jednu zásadní debatu. Neustále a zas znovu. Zdálo se nám, že se scénář láme na dvě poloviny. První se věnuje období těsně před válkou a během války, druhá poválečným událostem až do počátku 50. let. U první poloviny jsme měli dojem, že to všechno už dobře známe, že jsme to viděli ve filmech mockrát a že by bylo dobré tuhle pasáž buď úplně vyhodit nebo nějak šikovně zrychlit. Nakonec jsme ale vždycky dospěli k závěru, že bez první poloviny by druhá prostě vůbec nefungovala, proto je nutné ji tam nechat, což se nakonec i stalo. Výsledek je tak v lecčems podobný legendárnímu filmu „Všichni dobří rodáci“, který má rovněž dlouho kolektivního hrdinu a u něhož se hlavní hrdin(k)a výrazněji vyprofiluje rovněž až ve druhé polovině. Tím ale rozhodně nechci říct, že bychom se snažili nějak slavnému filmu Vojtěcha Jasného připodobnit. Bohdan Sláma na tiskové konferenci naopak přiznával spíš inspiraci filmem Alfréda Radoka „Daleká cesta“ a zmiňoval zejména práci s mizanscénou.

Ačkoliv několik filmů o problematické poválečné době u nás přece jen vzniklo (mj. Vláčilova „Adelheid“ či Herzův „Habermannův mlýn“), domnívám se, že Krajina ve stínu je filmem víc než potřebným. A bohužel i aktuálním. V době rozdělené společnosti ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby soused začal vraždit souseda.

* Srpen 2020 – Za svůj první celovečerní film VRÁSKY Z LÁSKY jsem jako dramaturg nedostal žádné peníze. S producentem jsme se tehdy dohodli, že veškerý svůj honorář vložím do filmu. Od té doby mi každý rok chodí tantiémy. Vždy se těším na konec srpna a na tu částku, která mi vyztuží konto. A jako každý rok ji hned rozmařile utratím! I letos je to úžasných 125 Kč!

* Srpen 2020 – Čísla za druhý víkend jsou neméně dobrá. Film ŠARLATÁN v České republice vidělo 129 550 diváků a na Slovensku 15 243 diváků.

* Srpen 2020 – ŠARLATÁN vstoupil do tuzemských kin naprosto famózně. Navzdory koronavirové krizi a slunečnému víkendu film vidělo 62 881 diváků v České republice a 7 097 na Slovensku. Děkujeme!

* Srpen 2020 – Pár odpovědí na nejčastější dotazy k filmu ŠARLATÁN, které na Googlu opravdu nenajdete.

Byl Jan Mikolášek opravdu homosexuál?

Ano. Několikrát byl kvůli tomu vyšetřován a policejně popotahován. Vždy se ale z toho dokázal díky svým známostem a penězům dostat.

Je postava Františka Palka smyšlená?

Jan Mikolášek měl velmi důvěrný vztah se svým asistentem. Známe jeho skutečné jméno i jeho osudy. Nicméně těsně před začátkem natáčení jsme se na doporučení právníků rozhodli změnit jak asistentovo jméno, tak některé parametry jeho života. Prozradit snad můžeme to, že předobraz Františka Palka nebyl Slovák a zemřel teprve nedávno.

Jak ve skutečnosti proběhl soud?

Soud v Brandýse nad Labem probíhal přesně podle předem připraveného scénáře Státní bezpečnosti. Citáty z dobových článků jsou opravdu autentické.

Největší rozdíl oproti skutečnosti je v tom, že oba muži nebyli souzeni za otravu, ale zpovídali se z ekonomických přečinů. Soud jim oběma udělil velmi tvrdé tresty. Oba se odvolali a odvolací soud jim tresty snížil, nicméně faktem zůstává, že Mikoláškův asistent dostal dvojnásobnou výšku trestu než samotný Mikolášek a nikterak proti tomu neprotestoval. Veškerou vinu vzal prostě na sebe.

Jaké byly další osudy Jana Mikoláška a Františka Palka?

Oba muži se už nikdy nepotkali. Jan Mikolášek byl po odpykání poloviny trestu propuštěn a zbytek života dožil u primáře jedné z pražských nemocnic, který kdysi patřil mezi jeho pacienty. Už nikdy neléčil. Velmi těžce nesl, že během vyšetřování byla zásadním způsobem zničena Pamětní kniha, kam si nechával psát poděkování od pacientů, těch slavných zejména.

František Palko, respektive jeho skutečný předobraz, si odseděl skoro celý trest. Zemřel relativně nedávno. Jeho rodina dodnes nemůže přijít Mikoláškovi na jméno.

* Srpen 2020 – Na bratislavskou premiéru ŠARLATÁNA zavítala i prezidentka Zuzana Čaputová a po projekci nešetřila slovy chvály a obdivu. Děkujeme!

* Srpen 2020 – ŠARLATÁN se na své české premiéře setkal s mimořádně příznivým přijetím. Potlesk vestoje byl opravdu dlouho dlouho dlouhotrvající. A aby těch radostí nebylo málo, tak Evropská filmová akademie oznámila první část svého výběru kandidátů na Evropské filmové ceny a Šarlatán je mezi nimi! Samotné nominace budou vyhlášeny 7. listopadu v Seville, vítězové pak 12. prosince v Reykjavíku.

* Srpen 2020 – Na podzim 2013 poslal Martin Šulc do České televize námět na krátký dokument o léčiteli Janu Mikoláškovi „Léčil jsem ve špatné době“. Ačkoliv se dokumentům vůbec nevěnuji, látka se shodou okolností dostala ke mně a já mu ji odmítl. Napsal jsem mu, že nevěřím tomu, že někdo, kdo prožil dvě světové války a žil ve dvou totalitách, měl tak krásný, radostný a idylický život, jak se snaží líčit. Martin Šulc se ale naštěstí nedal a odepsal mi. Začali jsme si psát a já se začal dozvídat spoustu zajímavých historek z Mikoláškova života. Zejména ty, kterými se člověk v životopisech nechlubí. Najednou to byl člověk z masa a kostí. Ano, s velkými a nezpochybnitelnými úspěchy, ale i s řadou neúspěchů, chyb a fatálních selhání. A pak mi Martin Šulc vyprávěl jednu konkrétní historku z Mikoláškova života a já si řekl: „Tohle musí být film, velký film a rozhodně hraný!“

Martin Šulc mi dal volnou ruku v nakládání s látkou a já dobré tři měsíce chodil tématem doslova těhotný. Pořád jsem přemýšlel, kterému scenáristovi látku svěřit. Zvažoval jsem nejrůznější pro a proti, až jsem skončil u Marka Epsteina, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli je Marek tím pravým. Mlčky mě vyslechl, tvářil se u toho hodně ztrápeně, potom se zeptal na pár věcí a odešel s tím, že je to sice zajímavé, ale moc to nevidí. Ale mně to obrovsky pomohlo i tak, protože jsem byl konečně donucený nahlas zformulovat, co mě na tom příběhu tak baví, v čem ho považuji za výjimečný. Je o tom, že dobro a zlo prochází každým srdcem. Každý tuhle bitvu bojujeme dnes a denně, aniž by tahle válka někdy byla definitivně vyhraná (nebo prohraná), ale u Jana Mikoláška je to násobně zajímavější a vypjatější, protože mu osud naložil na záda nejen velký dar, ale také několik nelehkých břemen.

To všechno, co se dělo potom, je vlastně pohádka. Smůla i štěstí nám přály ve správnou chvíli. Marek Epstein napsal výborný scénář. Po nějakých dvou třech verzích jsme byli tam, kde jsem chtěl, abychom byli. Pak došlo ke komické záměně dvou scénářů s podobným názvem a projekt vlastně omylem skončil u producentky Šárky Cimbalové. Ta se ale do látky zamilovala natolik, že se rozhodla oslovit režisérku z nejúžasnějších a sice Agnieszku Holland, která se k našemu nekonečnému nadšení do toho rozhodla jít s námi! Jestliže Martin Frič říkával, že práce s Karlem Lamačem pro něj byla tou nejlepší školou, že pro něj představovala hned deset FAMU najednou, pak práce s Agnieszkou pro mě osobně (a myslím, že i pro mnohé další) představovala těch FAMU nejmíň dvacet. Fond kinematografie nám sice napoprvé nedal ani korunu, což mě totálně rozstřelilo a několik dní jsem nebyl schopný vůbec ničeho, ale nakonec se to ukázalo jako šťastný okamžik, protože mladičký Josef Trojan dostal čas nám do role mladého Mikoláška hezky dorůst. Napodruhé se k nám už Fond zády neotočil a my mohli přípravy rozjet naplno.

Vznikl tým snů, který táhl za jeden provaz jako na málokterém jiném filmu. Všichni jsme s mimořádným nasazením prožívali natáčení, v obrovských emocích světovou premiéru na Berlinale i v tichém zklamání kvůli koronaviru zrušenou českou premiéru v březnu. Dneska (17. srpna 2020) nám tu premiéru snad už nikdo a nic nezruší, proto bych chtěl moc poděkovat Marku Epsteinovi, že mu to tak skvěle píše a že si do toho ode mě nechá kecat; Šárka Cimbalová že tenhle megaprojekt celý utáhla; Ivanovi Trojanovi, že byl ochoten debatovat o nejmenších detailech, protože prostě nechtěl vůbec nic podcenit; Pepovi Trojanovi za tu energii, pokoru, elán, šikovnost i pracovitost; Petru Bebjakovi, že mi v nouzi nejvyšší, kdy jsme nemohli najít Františka, dal pár tipů na řadu zajímavých slovenských herců a byl mezi nimi i okouzlující, pokorný, neuvěřitelně slušný a přitom tak talentovaný Juraj Loj; skvělému kameramanovi Martinu Štrbovi, který každý záběr dělal s tak šíleným nasazením a zanícením, že vůbec nechápu, jak to celé mohl fyzicky vydržet; neméně úžasné kostýmní výtvarnici Kataríně Štrbové-Bielikové; vždy usměvavému architektovi Milanu Býčkovi, střihači Pavlu Hrdličkovi, který dokázal materiálu, který jsem dokonale znal, dát velmi rafinované finesy; neúnavnému asistentovi režie Marku Čermákovi, který vždycky dokázal zůstat při věci a správně naladěn a neztrácel glanc ani ve chvílích, kdy by jiní už dávno soptili; vždy spolehlivému a vstřícnému majáku Filipu Broukovi; spolehlivosti, jež nese jméno Aleš Týbl; geniálnímu maskérovi René Stejskalovi i jeho úžasné kolegyni Gabriele Polákové; mistru zvuku Radimu Hladíkovi, kterému není nic zatěžko; Pavlu Svatoňovi, který pro film neváhal cedit vlastní moč; hudebnímu skladateli Antonimu Komasovi-Lazarkiewiczovi, který dokázal emoce a napětí akcentovat bez jakéhokoliv patosu či sentimentu; prostě všem, kdo se na lodi jménem Agnieszka plavili oceánem zvaným ŠARLATÁN!

* Srpen 2020 – 46. ročník LETNÍ FILMOVÉ ŠKOLY v Uherském Hradišti patřil k těm nejnáročnějším a nejemotivnějším. V únoru jsme měli hotový program, v březnu nám ho zrušil covid-19 a v květnu jsme se rozhodli, že se nedáme a Filmovku navzdory všemu přece jen uděláme. Následující měsíce ze všeho nejvíc připomínaly boj s tekutými písky. Všechno se neustále měnilo, hygienicko-epidemiologické podmínky i jednotlivé tituly podle toho, jak se měnily jejich premiéry a festivalové strategie. Nakonec jsme to dali a byť byla Filmovka o pár dnů kratší než obvykle, šlo o zatím největší kulturní akci roku 2020! Díky všem, kteří jste přijeli a všechno to s námi prožili!

* Srpen 2020 – První kolo bitvy o Oscara začíná a jsme rádi, že můžeme být při tom! Prestižní americký festival v Telluride se sice letos konat nebude, ale po vzoru festivalu v Cannes se rozhodl oznámit alespoň výběr svých letošních filmů. A je nám ctí, že je mezi nimi i ŠARLATÁN!

* Srpen 2020 – Že se s filmem HAVEL pouštíme na minové pole, bylo jasné od samého počátku. Někdejší český prezident je i řadu let po své smrti nástrojem politického boje, předmětem velkého obdivu i velké nenávisti. Ohledně přijetí filmu jsem si tedy žádné iluze nedělal. Přesto mě některé bulvárně hloupé titulky (Havel se žlázami a bez mozku, Film o Havlovi je školácký referát apod. ) překvapily. O to víc si cením názorů lidí, kteří Václavu Havlovi stáli nejblíž, ať už je to jeho druhá žena Dagmar Havlová, celoživotní kamarádka a spolupracovnice Anna Freimanová či novinářka Petruška Šustrová, z jejíhož textu pro Lidové noviny si dovolím citovat:

„Nenašla jsem odvahu pustit se do devítisetstránkové knihy o Milanu Kunderovi, o které se poslední dobou tolik mluví a píše, ale na film o Václavu Havlovi jsem se vypravila. Film se mi líbil, i když byl o trochu jiném Havlovi, než na jakého se pamatuji já. Pochopitelně mi vadily historické lapsy – proč by se měl někdo učit Chartu nazpaměť, když existoval telefon a další možnosti, jak text předat z Prahy na Západ? Copak by se Václav Havel vydal na soukromý koncert v bílé košili a v obleku? A bylo jich víc. Jedna má kamarádka poznamenala, že divákovi těžko může být jasné, proč si tolik lidí přálo, aby se ten věčně nerozhodný a váhající člověk stal prezidentem. Něco na tom je – Havel jistě nebyl vůdcem, který třímá prápor a neochvějně kráčí v čele davů, jeho silou byla argumentace a přesvědčování, nikoli provolávání hesel. Jeho jasné politické vymezení a odhodlanost však byly nepochybné. Ale film je přece umělecké dílo, není – nebo nemusí a snad ani nemá být – jen přesným a neomylným zápisem toho, co kdysi proběhlo. A tento film otvírá krásnou možnost pohrát si s divadlem. Po nějaké chvíli divák pochopí, že to, na co se dívá, není chronologický záznam, ale výklad, že nezobrazuje, co a jak se stalo, ale že to zpodobňuje jako v divadle. Krásná sekvence, při níž filmový Havel vyjde ze soudní síně od procesu s Plastiky, vytáhne oponu, a divák vidí, že je to všechno vlastně divadelní představení, to není jen metafora o „inscenovaném procesu“. Je to zároveň poukaz na to, že na obrazovce nebo na plátně sledujeme jeden z možných výkladů někdejších dějů, jednu z možných variací na kus života a myšlení Václava Havla. Nejsem si jista, zda je možné minulost rekonstruovat do posledního detailu – i při běžném rozhovoru, v němž si pamětníci vyprávějí o něčem, co všichni přítomní zažili, se přece stává, že někdo připomene něco, co si ostatní vybaví až dodatečně. Vzpomínka a paměť vždycky nesou osobní zabarvení: když nás tenkrát bolel zub, byla ta událost méně báječná, než jak si ji pamatují ostatní. Nepřekvapuje mě však, že se na zmíněný film sneslo tolik kritiky. Lidí, kteří pamatují minulou dobu a hlavní protagonisty, je přece ještě hodně. Tvůrci filmu vstoupili na minové pole. Jakkoli by se snažili rekonstruovat minulé děje tak, jak se odehrály, doslova a do písmene, nepochybně by se vždycky našel někdo, kdo by objevil nějakou chybu. Je velmi pravděpodobné, že nějaký počin či gesto chápal tenkrát jinak – anebo mu je paměť, namixovaná s tím, co se stalo nebo co se dozvěděl později, přibarvila do jiné podoby, do jiného smyslu či jiného vyznění. A každý odlišný pohled nám dává příležitost připomenout, že jsme u toho přece byli a že víme líp, jak to bylo. Pochopitelně bych taky radši sledovala film, který by příslušné epizody z Havlova života předvedl tak, jak si je pamatuji já. Jen si skromně myslím, že bych si ho asi musela natočit sama.“

Moudrá to žena.

* Červenec 2020 – Nebylo to dlouho po premiéře Domácí péče, co za námi režisér Slávek Horák přišel s tím, že další film by chtěl natočit o Václavu Havlovi. Pochybnost ve mně byla dvojí: 1) Máme dostatečný odstup od éry Václava Havla, abychom o něm mohli točit film? 2) Na Havla si mysleli už mnozí jiní tvůrci (namátkou mě napadá Robert Sedláček, který chtěl, aby jeho film vrcholil Havlovým projevem v americkém Kapitolu), nakonec k němu ale nenašli ten správný realizační klíč. Slávek se pustil do práce ve vší tichosti. Léta plynula a na moji otázku: „Kdy konečně dostanu něco ke čtení“, pořád jen odpovídal, ať ještě chvíli vydržím. A když jsem pak ten text opravdu dostal do ruky, byl jsem, přiznám se, zklamaný. Vyprávět Havla od roku 1968 do roku 1989? Opravdu takhle? Není to moc jednoduché? A realizačně nepohodlné a nepraktické, protože se nám bude měnit doba, masky i vedlejší postavy a bude setsakra těžké to celé udržet pohromadě? Nějak jsem čekal velký nápad, nečekaný úhel pohledu, něco, co mě prostě sejme. Nakonec jsem ale přišel Slávkově a Rudově (spoluscenárista Rudolf Suchánek) Havlovi na chuť. V tom jejich zdánlivě nepřekvapivém příběhu je totiž velký oblouk a velké téma, ta zdánlivě pomalá a neviditelná, ale o to zásadnější proměna jednoho člověka. Mnohokrát mohl zvolit pohodlnější život. V Rakousku. Ve Spojených státech. Kdekoliv. Několikrát selhal. V osobních záležitostech i těch jiných, ale pořád to byl člověk, co neuhýbal sám před sebou a svým svědomím, a proto – na rozdíl od svých přátel – mohl dokázat mnohem víc než oni. A ještě víc mě potěšilo, že to všechno Slávek nakonec dokázal dostat i na plátno. S kameramanem Honzou Šťastným, herci a spoustou dalších více či méně neviditelných lidí ve štábu. Natočili civilní portrét jednoho muže, možná není tak efektní a překvapivý, jak by člověk očekával, o to silnější a pevnější a zajímavější je uvnitř. Tak si ho nenechte ujít. Film HAVEL v kinech od 23. července.

* Červenec 2020 – Film ŠARLATÁN měl po úspěchu na festivalu v Berlíně našlápnuto ke spanilé jízdě po desítkách dalších festivalů doslova po celém světě. Bohužel, kvůli pandemii koronaviru se rušil a bohužel stále ruší jeden festival za druhým. Naposledy prestižní festival v americkém Telluride, kde měl být Šarlatán v oficiálním výběru. Plakát pro polská kina se ale moc povedl, posuďte sami.

* Červenec 2020 – 46. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti bude zahajovat 7. srpna 2020 film HAVEL a zakončovat 12. srpna ve světové premiéře novinka Bohdana Slámy KRAJINA VE STÍNU!

* Červen 2020 – Mezi letní reprízy NOČNÍHO MIKROFÓRA byla zařazena i moje povídání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou (16. 7.), hercem Ondřejem Vetchým (30. 7.), režisérkou Agnieszkou Holland (13. 8.) a kriminalistou Josefem Marešem (27. 8.).

* Červen 2020 – Premiéra ŠARLATÁNA na Berlinale byla úžasná, o to víc nás mrzelo, když se těsně před českou premiérou snímku svět doslova zastavil kvůli koronaviru a my museli premiéru zrušit. O to větší radost nám dělá informace z dnešního Screendaily: The film has sold to France (KMBO), Spain (Vercine), Italy (Movies Inspired), Australia (Vendetta Films), Israel (Lev Cinema), Turkey (Filmarti), Benelux (Cinemien Film Distribution), Germany, Austria and German-speaking Switzerland (Pro-Fun Media Film Distribution), Baltics (Best Film), Bulgaria (Art Fest), ex-Yugoslavia (MCF Megacom), Hungary (Mozinet), Iceland (Bio Paradis), Portugal (Leopardo) and Latin America (Great Movies). Skvělé!

* Červen 2020 – A další natáčení, které zastavila koronavirová pandemie, úspěšně završeno! Režisér Olmo Omerzu dotočil snímek s pracovním názvem ADMIN. V hlavní roli Miroslav Donutil.

* Květen 2020 – Režisér Václav Kadrnka v neděli 24. května nad ránem dokončil natáčení svého třetího celovečerního filmu ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO s Vojtěchem Dykem a Zuzanou Mauréry v hlavních rolích. Bylo to natáčení, na které nikdo nezapomene. Přerušené pandemií koronaviru. Komplikované „dovozem“ Zuzany Mauréry ze zahraničí. Testy na covid-19. Přítomností lékaře na place. Pravidelným měřením teploty. Lékařskými zprávami. Ale všechno dokázali zvládnout! Smekám! Před producentkou Simonou Kadrnkovou zejména.

* Květen 2020 – Programová rada České televize schválila do výroby další čtyři projekty, na nichž se budu podílet. Válečný thriller 1919, rodinný film KONEC SVĚTA (debut Ivana Zachariáše!), psychologické drama OBĚŤ a druhou řadu cyklu televizních komedií HLAVNĚ TO ZDRAVÍ. V tuto chvíli velká radost. 🙂 Ale taky spousta práce před námi. 🙁

* Květen 2020 – Filmy píší svoje vlastní příběhy. A někdy si ve své zajímavosti nezadají s těmi, jaké vidíme na plátně. Například pár týdnů před začátkem natáčení filmu KŘIŽÁČEK se sesypalo jeho předem dojednané financování a celá situace okolo projektu vypadala dost zoufale. Tehdy do projektu velmi statečně vstoupil otec režiséra Václava Kadrnky, Václav Kadrnka starší, s režisérovou manželkou Simonou Kadrnkovou. Do projektu nasypali svoje vlastní peníze a odhodlaně se ujali i produkce filmu. Tisíce kilometrů od Čech a poprvé v životě. KŘIŽÁČEK získal na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech hlavní cenu Křišťálový glóbus a zdálo by se, že příběh má happy end. Václav Kadrnka starší za to enormní vypětí ale zaplatil těžkými zdravotními problémy. A právě ty se staly inspirací pro další projekt jeho syna ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO. Příběh syna a manželky, který se snaží vrátit do života svého blízkého po těžké mozkové mrtvici, se začal natáčet letos na jaře a – jeho natáčení zastavila koronavirová pandemie. Každý producent vám řekne, že není nic horšího a dražšího než zastavit natáčení roztočeného filmu. A není nic obtížnějšího než ho znovu rozjet. Simoně Kadrnkové se to 5. května 2020 povedlo. Jako vůbec první producentka v Čechách znovu začala točit. A bez roušek. Klobouk dolů!

* Květen 2020 – Film NA KRÁTKO měl hodně smůly. Z festivalů přicházela moc hezká hodnocení, prakticky ze všech, jenže… Dětské festivaly film moc nechtěly, protože jim připadal jako film vhodnější spíš pro dospělé publikum, a velké festivaly ho zase vnímaly spíš jako film pro děti. Takže – všem se líbil, ale málokdo ho opravdu promítal. A smůla se filmu držela i při jeho uvedení na televizní obrazovky. Když byl poprvé nasazen do vysílání loni na podzim, zemřela Vlasta Chramostová a měnil se program. Když byl podruhé nasazen do vysílání letos na jaře, zemřela Eva Pilarová a zase se měnil program. Teď je nasazen na ČT2 jako eventová událost k 50 letům vysílání druhého programu, tak si ho dejte (nebo na ivysílání). Můj asi nejvýraznější podpis pod tím filmem je obsazení Marty Vančurové. Moc jsem si přál ji znovu vidět na filmovém plátně a moc jsem ji chtěl vidět v jiné roli, než jaké hrála většinou. A režisér Jakub Šmíd mi nakonec toto přání splnil. Děkuji!

* Duben 2020 – Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány! A přesně to se nám stalo. Na začátku roku jsme se těšili, jak silnou kolekci filmů vám letos na karlovarském festivalu nabídneme – životopisné drama člověka, který dal přednost morálce před vlastním pohodlím (HAVEL), příběh dvou fenomenálních běžců v životní krizi (ZÁTOPEK), kroniku jedné jihočeské obce v letech válečných i poválečných (KRAJINA VE STÍNU), drama léčitele s výjimečnými schopnostmi i pečlivě utajovanými démony (ŠARLATÁN), film o legendárním útěků dvou vězňů z koncentračního tábora v Osvětimi (ZPRÁVA), hvězdně obsazenou hořkou komedii o dvou stárnoucích intelektuálech, kteří jsou nuceni sbírat střepy svého života (MUŽ SE ZAJEČÍMA UŠIMA) i animovaný film o dramatickém útěku dvou nezletilých sourozenců z rodné země (PŘES HRANICI). Nic z toho ale nakonec letos v Karlových Varech neuvidíte, protože žádné Vary nebudou. O žádný z filmů sice nepřijdete, protože už jsou hotové, nebo se právě dokončují, ale kdy a kde je uvidíte, zatím těžko říct.

* Duben 2020 – Film TERORISTKA scenáristy a režiséra Radka Bajgara zaznamenal při své televizní premiéře skvělou sledovanost. Vidělo ho 1,896 milionu diváků! Je to zatím nejlepší sledovanost ze všech pořadů na všech tuzemských televizích v roce 2020. Zařadil se dokonce mezi vůbec nejsledovanější filmy České televize za posledních deset let!

* Duben 2020 – Úplně nejčastěji se mě lidé ptají, co ten dramaturg vlastně dělá? Kdo to vůbec je? Snažím se na to odpovídat různě, ale nejlepší bude asi názorná (a velmi stručná) ukázka mého programu za posledních zhruba deset dní. Minulý týden absolutní stres s přípravou šesti projektů na Programovou radu České televize, což je orgán, který jako jediný může schválit vstup České televize do projektu. 1) Nejvíc v klidu to bylo s válečným dramatem 1919 režiséra Tomáše Hoffmana. Příběh hrstky československých legionářů obklíčených několikanásobnou přesilou bolševiků jsme připravovali už na prosincovou Programovou radu, kvůli problémům ohledně schvalování rozpočtu ČT jsme to ale museli odložit. Co jsme v prosinci udělali dobře, teď jako když najdete. 2) Psychologické drama OBĚŤ scenáristy Jakuba Viktorína a režiséra Michala Blaška hlavní hrdinku (a potažmo i diváka) staví před otázku, jestli je lepší udělat správnou věc a tím zničit všechno, o co jste kdy usilovali, či naopak. Filmů na aktuální současná témata vzniká zoufale málo a byl bych moc rád, aby se tenhle film o tom, jak jedna hloupá lež může vzedmout vlnu nenávisti vůči nevinným lidem, povedlo natočit a navíc natočit i dobře. 3) Přiznám se, že na filmy o roce 1968 už jsem trochu alergický, protože v nich pořád vidíme to samé. KONEC SVĚTA scenáristy Ivana Arsenjeva a režiséra Ivana Zachariáše je naštěstí hodně jiný. Líčí ten rok velké naděje a obrovského zklamání z pohledu starého Rusa, někdejšího šlechtice, žijícího v Československu se svou už de facto českou rodinou a líčí Čechy jako křižovatku dějinného prostoru. Tenhle úhel pohledu je neobyčejně osvěžující, navíc autor vše vypráví s empatií u nás málokdy vídanou. 4) Zdálo se mi, že nadčasových komedií, na které se podíváte i v repríze rádi, je v tuzemských televizích zoufale málo. Buď tvůrci cloumají velké ambice (zejména na veřejnoprávních kanálech), nebo s nimi necloumá dočista vůbec nic (zejména na komerčních kanálech). Rozhodli jsme se tuhle díru na trhu zalepit cyklem HLAVNĚ TO ZDRAVÍ, tedy komediemi o zdravotních trablech nejrůznějšího druhu. Před nemocí jsme si všichni rovni, bolístkám všeho druhu čelíme všichni stejně nedůstojným způsobem a všem nám každý překonaný zdravotní problém dělá život na chvíli lepším a naši mysl pokornější. První dva díly už jsou schválené do výroby, s dalšími třemi se scenáristou Markem Epsteinem a režisérem Jiřím Vejdělkem právě finišujeme.

A vedle toho všeho zmatku se synopsemi, posudky, vyjádřeními, rozpočty, harmonogramy natáčení, obsazením, obrazovými formáty, délkou vysílacích i jiných práv samozřejmě pracujete na látkách dalších. S producentem i právníky řešíte míru zobrazované nahoty v novém filmu Jana Prušinovského CHYBY. Do závěrečných titulků filmu HAVEL hledáte archivní záběry Václava Havla s nejrůznějšími slavnými osobnostmi. Připomínkujete nový animatik (storyboardová verze budoucího animovaného filmu) filmu ROSENTAAL režiséra Miroslava Krobota, tedy hledáte, co kde nefunguje a proč a jak by se to dalo zlepšit. Stejně tak připomínkujte hrubý střih nového filmu MARŤANSKÉ LODĚ debutujícího režiséra Jana Foukala, tj. zase hlídáte postavy, příběh, emoce, žánr, aby divák dostal všechno ve srozumitelném a pokud možno nejzajímavějším a nejsilnějším tvaru. A přemýšlíte o tom pořád, nejen těch devadesát minut filmu. Doma na zahradě, venku na kole, při večeři, před usnutím i ráno, když se probudíte. Pořád potěžkáváte všechna pro a proti a zvažujete, kudy autory i příběh vést, abychom všichni dosáhli toho, co chceme – oslovili diváka. A do toho všeho taky občas zažijete i velkou vnitřní radost, když se nějaký příběh po osmi letech (skoro) uzavře. V roce 2012 jsem byl na křtu vůbec první knihy Patrika Hartla PRVOK, ŠAMPÓN, TEČKA A KAREL a už tehdy jsme se spolu bavili o tom, že ta knížka má slušný filmový potenciál. A teď, po osmi letech, vidíte, že jsme se nemýlili a že Patrik natočil nejen vtipný, ale i emočně velmi působivý film, navíc i v těch nejmenších rolích obsazený těmi největšími hereckými esy. A moc si přejete, aby se už kina otevřela a mohl jste takový film divákům ukázat a potěšit je. Snad se to 24. prosince 2020, na kdy je naplánovaná premiéra, povede a už to pro nás všechny budou Vánoce tak, jak je máme rádi, a život, na jaký jsme zvyklí. Opatrujte se!

* Březen 2020 – V pasti nouzového stavu, který v České republice vyhlásila vláda kvůli pandemii koronaviru, uvízla i natáčení dvou celovečerních filmů, na jejichž vzniku se podílím. Režisér Olmo Omerzu má odtočenu víc než polovinu snímku s pracovním názvem ADMIN, Václav Kadrnka je ve třetině natáčení filmu ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO. Povinnost nosit roušky, nemožnost ubytovávat a cestovat přes hranice (někteří herci jsou ze Slovenska, kameramanem Francouz atd.), velmi komplikované možnosti hromadného stravování, to vše drasticky zasáhlo do pečlivě rozplánovaného harmonogramu natáčení. Koncem dubna se měla roztočit i pohádka TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2, což se při nejlepší vůli nejspíš nepovede. Ztráty počítá i ŠARLATÁN. Ten je sice dokončený, ale investice do reklamy k jeho uvedení vyšla zcela vniveč, protože kina byla uzavřena až do odvolání. Reklama na film tak visí v liduprázdných ulicích.

* Březen 2020 – V pondělí 16. března měla být novinářská projekce filmu ŠARLATÁN, večer pak slavnostní premiéra. Ve středu 19. března měl mít film premiéru na Slovensku a ve čtvrtek 20. března zahajovat pražský Febiofest. Nic z toho nakonec z logických důvodů nebude, tak aspoň jedna fotka z natáčení.

* Březen 2020 – Po Cenách české filmové kritiky jsem uprostřed noci psal Václavu Marhoulovi, protože jsem měl dojem velké nespravedlnosti. Jeho NABARVENÉ PTÁČE, které se po čtyřiadvaceti letech dokázalo jako první český film probojovat do hlavní soutěže benátského festivalu a následně dostat do širší nominace na Oscara totiž u kritiků bralo jen jednu jedinou cenu. Čeští lvi byli v tomto směru přece jen spravedlivější. Osm sošek plus jedna cena za mimořádný počin jsou, myslím, naprosto adekvátní. Velkou radost mám i za tři trofeje pro hořkou komedii Jiřího Havelky VLASTNÍCI. Jsem moc rád, že jsem mu s tímhle filmem mohl pomoct a že se mi daří po Jirkovi Mádlovi, Tomáši Pavlíčkovi či Radku Bajgarovi mít čich na fakt šikovné debutanty.

* Únor 2020 – Životopisné drama Agnieszky Holland ŠARLATÁN mělo světovou premiéru na festivalu Berlinale 27. února. Ovace vestoje beznadějně vyprodaného Berlinale Palastu, skvělé recenze v The Hollywood Reporteru a IndieWire, dobrá recenze v The Guardian… Snad těch sedm let práce stálo za to. V českých kinech od 26. března.

* Únor 2020 – Byl to jeden z vůbec prvních projektů, které jsme po vzniku Filmového centra ČT v létě 2012 schvalovali. Po osmi letech dlouhých příprav a velmi obtížného natáčení (olejomalba na skle!) se animovaný film PŘES HRANICI režisérky Florence Miailhe letos konečně dostane k divákům. Příběh vypráví o útěku dvou sourozenců, starší Kyony a jejího mladšího bratra Adriela. Na své cestě za nadějí musejí překonávat nejrůznější nebezpečí a nejnemožnější situace. Pohání je přitom vědomí, kým ve skutečnosti jsou, před čím utíkají a v co doufají. V žádný okamžik se ale nedá říct, že by měli vyhráno.

* Únor 2020 – V Amsterdamu měl nedávno premiéru nizozemský remake filmu TEORIE TYGRA. V Litvě loni slavil velký divácký úspěch remake filmu ŽENY V POKUŠENÍ, v přípravách jsou i finská, ruská a ukrajinská verze tohoto filmu. Číňané vyjednávají o remaku DŮVĚRNÉHO NEPŘÍTELE, Američané si ho natočili bez práv a po svém (kamery zaměnili za dron), ale plakát nechali de facto český. 

* Únor 2020 – Ten film mnozí zpochybňovali. Na začátku. Ještě než se začal vyrábět. Mnozí to dělali i po jeho dokončení. O to větší radost mám, že televizní KLEC objela několik velkých filmových festivalů, v jedné z anket se dokonce dostala mezi šest nejlepších televizních filmů na světě sezóny 2018/2019 a teď získala i nominaci na Českého lva. Díky všem, kteří tomu projektu věřili a kteří na něm dělali. Nebylo to jednoduché.

* Únor 2020 – ŠARLATÁN je příběhem dobra a zla. Lásky a nenávisti. Krutosti a milosrdenství. Strhujícím příběhem výjimečného člověka, který měl mimořádné léčebné schopnosti, ale také své pečlivě tajené vnitřní démony. A je to taky můj nejosobnější film. Film, jehož vznik jsem inicioval a kde je zatím nejvíc mých nápadů.

* Únor 2020 – Čeští filmoví kritici hledali ve své anketě nejlepší český film uplynulých třiceti let. Třetí skončilo DĚDICTVÍ ANEB KURVAHOŠIGUTNTAG, na vrcholu stanul Kolja, tedy dva filmy, které se ve své době ocitly pod mimořádně těžkou kulometnou palbou kritiků. Jak to číst? Je to omluva? Prozření? Nebo snad návod pro diváky, jak přistupovat k filmovým kritikám? Vzpomínám si, jak mi Bolek Polívka svého času vyprávěl, jak ho nelítostné kritiky k Dědictví ničily a zničily. Hlavně jako autora. Velmi dlouho nebyl schopen cokoliv autorského napsat. A tu svobodu a radost a uvolněnost už zpátky nikdy naplno nezískal. Cosi křehkého, ale velmi podstatného to v něm zahubilo. A teď je Dědictví třetím nejlepším filmem uplynulých třiceti let…

* Únor 2020 – VLASTNÍCI byli na Cenách české filmové kritiky oceněni hned dvakrát – Jiří Havelka za nejlepší scénář a Tereza Ramba v kategorii nejlepší herečka. Gratulace všem vítězům a respekt pro všechny, kteří pro český film loni cokoliv dobrého udělali!

* Leden 2020 – Když mě před lety oslovil ke spolupráci Jan Balej, přiznám se, že se mi trochu rozklepala kolena. Považuji ho za klasika českého animovaného filmu a mám velký respekt k jeho práci. Mnohokrát jsem se ujišťoval, jestli mu moje připomínky vyhovují, jestli ho netahám někam, kde se on sám necítí dobře. Pan režisér mě ujišťoval, že ne. O to víc jsem napnutý a zvědavý na výsledek. Natáčení filmu BAREVNÝ SEN po více než roce finišuje a přichází na řadu neméně náročnější postprodukce. Příběh jedné lásky, jednoho ostrova plného policajtů a špehů a také jedné velké touhy po létání by mohl oslovit, doufejme, velké i malé diváky.

* Leden 2020 – Čeká nás velké berlínské gala a práce na dokončení ŠARLATÁNA mohutně finišují. Na červeném koberci by měli tvůrci stanout 27. února.

* Leden 2020 – Měsíc dobrých zpráv pokračuje. Krátký film HRANICE režiséra Damiána Vondráška byl oceněn na mezinárodním filmovém festivalu v italském Terstu ve své kategorii Cenou poroty. Skvělé!

* Leden 2020 – Celovečerní debut Jiřího Havelky VLASTNÍCI získal nejvíce nominací na Českého lva – dvanáct! Z toho sedm v hereckých kategoriích, což je něco unikátního, co historie českých výročních filmových cen nezná. Akademie ocenila nominacemi i další snímky, na nichž jsem se loni podílel. SKLENĚNÝ POKOJ má šest nominací, TERORISTKA jednu nominaci a studentský film HRA rovněž jednu. K tomu se sluší přihodit ještě projekt, jehož vznik jsem inicioval, a sice pohádku HODINÁŘŮV UČEŇ, která má šest nominací. A nějakou dobu jsme si dávali páku i s Jirkou Mádlem na filmu NA STŘEŠE, který posbíral sedm nominací. Každopádně velká gratulace všem nominovaným!

* Leden 2020 – Životopisné drama ŠARLATÁN o předním českém léčiteli Janu Mikoláškovi bude mít světovou premiéru na 70. ročníku jednoho z nejvýznamnějších světových festivalů v Berlíně! Scénář napsal Marek Epstein, režírovala Agnieszka Holland, projekt produkčně zaštítili Šárka Cimbalová a Kevan Van Thompson, v hlavních rolích Ivan Trojan, Josef Trojan, Juraj Loj a Jaroslava Pokorná! V českých kinech od března 2020. Bylo mi ctí vznik tohoto projektu iniciovat!

* Leden 2020 – VLASTNÍCI mezi nejlépe hodnocenými českými filmy roku 2019 podle filmových kritiků. Pět nominací na Ceny české filmové kritiky je super (nejlepší film, nejlepší režie – Jiří Havelka, nejlepší scénář – Jiří Havelka, nejlepší herečka – Tereza Ramba, objev roku – Jiří Havelka)! Časopis Reflex označil Vlastníky dokonce za nejlepší český film roku! A televizní KLEC dal na páté místo! Neuvěřitelné! Mám radost! Za všechny, co na tom makali. A aby těch dobrých zpráv nebylo na počátku roku málo, tak ČERTÍ BRKO se stalo druhým nejsledovanějším pořadem na tuzemských televizích v roce 2019!