* Prosinec 2022 – Ať je ten nový rok lepší než ty roky předchozí!

* Prosinec 2022 – Tisková mluvčí České televize Karolína Blinková: „Nejvyhledávanějším pořadem letošního Štědrého dne na všech tuzemských stanicích byla televizní premiéra pohádky TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2, která k obrazovkám přilákala přes 3,2 milionu diváků starších čtyř let (živě v TV, odloženě v TV a v iVysílání) s podílem na publiku bezmála 61 %.“ Tak teď už je snad opravdu všechno dopočítáno. 🙂

* Prosinec 2022 – Sečteno a podtrženo, pohádku TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 vidělo na obrazovkách České televize za necelých 48 hodin celkem 3,559 milionu diváků. Štědrovečerní premiéru vidělo 2,486 milionu diváků starších 15 let a 281 tisíc diváků ve věku 4-12 let, reprízu na Štěpána vidělo 735 tisíc diváků starších patnácti let a 57 tisíc diváků ve věkové kategorii 4-12 let. Kam se měřičům sledovanosti a peoplemetrům ztrácí věková skupina 12 až 15 let, netuším. Údaje o sledovanosti na ivysílaní zatím k dispozici nejsou. Vzhledem k debatě, která se v posledních dnech rozvinula ohledně toho, jestli dnes pohádky nevznikají spíš pro dospělé než pro děti, potřebuji za užitečné zmínit, že pohádka TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 se stala vůbec nejsledovanějším vánočním programem na všech televizích ve věkové kategorii 4-12 let! Vidělo ji 338 tisíc dětí, pro srovnání LOTRANDA A ZUBEJDU 200 tisíc dětí, ANDĚLA PÁNĚ 2 172 tisíc dětí, KRAKONOŠOVO TAJEMSTVÍ 169 tisíc dětí a TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU během dvou vánočních uvedení 165 tisíc dětí.

Další kapitola života je tak definitivně za mnou. Pamatuji si, když před lety režisér Ivo Macharáček přišel s producenty Robertem Plavcem a Radovanem Vašákem s myšlenkou na pokračování úspěšné televizní pohádky, vůbec se mi do toho nechtělo. Jednak jsem neměl s jedničkou nic společného, jednak jsem si říkal, že štěstí na pokračování jsem si vybral už s ANDĚLEM PÁNĚ 2 a podruhé bych ho už neměl pokoušet. Proč jsem to tehdy vzal? No, nakonec ve mně asi zvítězila povinnost k České televizi, protože vedení programu o další BAMBITKU velmi stálo. Ta cesta byla dlouhá a hodně složitá, kvůli covidu se muselo posouvat natáčení i premiéra, kvůli posunutému natáčení se zase musely měnit lokace (třeba z jedničky známý Lemberk, kde jsme chtěli točit i dvojku, jsme museli nahradit zámkem v Mníšku pod Brdy), kvůli zaneprázdněnosti herců jsme při odloženém natáčení zase museli začít točit mnohem dřív, než by bylo žádoucí (první natáčecí den nám normálně padal sníh!). Těžké bylo i to, že režisér nesáhl po stejném týmu jako u jedničky a na klíčových pozicích se ocitli buď úplní debutanti (střih) nebo lidé s minimální praxí (kamera, hudba). Nastala situace, kdy se to celé nevyvíjelo podle mě dobrým směrem a kdy jsem do dokončovaného filmu musel obrazně řečeno hodit vidle. Bylo okolo toho samozřejmě značné dusno, ale zpětně toho vůbec nelituji, byť mi to sežralo pořádný kus dovolené, která je pro mě natolik vzácná, že si ji snažím uchránit od jakékoliv práce. Za pár let většinu z toho, co jsme s filmem a okolo filmu prožili, zapomenu. Zůstane jen film a jména v titulcích, která stejně nikdo nečte. Vznikne další spousta pohádek. Ale kdyby se mezi nimi druhá BAMBITKA neztratila, byl bych moc rád.

* Prosinec 2022 – Sledovanost pohádky TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 činila o Štědrý večer 2,49 milionu diváků starších 15 let při podílu na sledovanosti 59,89 % diváků. Šest z deseti diváků, kteří v tu dobu seděli u televize, se tak dívalo na Českou televizi. Možná je zajímavé srovnání s loňským rokem, byť byl ještě hodně ovlivněný covidovou pandemií. Loňskou štědrovečerní pohádku JAK SI NEVZÍT PRINCEZNU vidělo 2,62 milionu diváků při podílu sledovanosti 61,89 % diváků, TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU vidělo loni na České televizi 2,34 milionu diváků (letos na Nově jen 1,22 milionu diváků) a PELÍŠKY letos 1,31 milionu (loni 1,79 milionu diváků). Je ale pravda, že loňská štědrovečerní pohádka nebyla hned o dva dny později reprízována, tak si počkejme ještě na sledovanost pondělní reprízy.

* Prosinec 2022 – Pohádka TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 se sice bude o vánočních svátcích vysílat na obrazovkách České televize dvakrát, ale nepůjde o úplně stejné filmy. O Štědrý večer uvidíte pohádku v klasickém televizním formátu 16:9, o dva dny později pak bude pohádka reprízovaná v širokoúhlém formátu, v němž jste ji mohli vidět i v kinech.

* Prosinec 2022 – Film OBĚŤ scenáristy Jakuba Medveckého a režiséra Michala Blaška je festivalově vůbec nejúspěšnějším filmem České televize za rok 2022. Procestoval neuvěřitelnou řadu velmi prestižních přehlídek a posbíral hned několik cen. Nejnověji získal Cenu za nejlepší scénář na mezinárodním filmovém festivalu v Bangkoku. Těší nás i moc milé zdůvodnění poroty: „For a nuanced take on moral dilemma, displacement, and the internal guilt ordinary people deal with caused by societal injustice and media amplification, for exposing humanity’s take on charity to elevate their own greed and for subverting the immigrant issue, the Jury Prize for Best Screenplay goes to Victim, written by Jakub Medvecky and directed by Michal Blasko.“

* Prosinec 2022 – Vánoční program je zpravidla přehlídkou toho nejlepšího, co jednotlivé televize mohou nabídnout. Šéfové programu vytahují to nejlepší, nejspolehlivější, nejoblíbenější. Jsem rád, že za těch deset let, co působím v České televizi, se mnohé z toho, na čem jsem dělal, stalo právě takovou klasikou. Tady rychlý průřez mými letošními, většími i menšími „zářezy“ do svátečního televizního programu:

24. 12. 2022, ČT1, 19:00 – TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 (scénář Evžen Gogela, režie Ivo Macharáček)

24. 12. 2022, ČT1, 20:40 – ANDĚL PÁNĚ 2 (scénář Marek Epstein a Jiří Strach, režie Jiří Strach)

26. 12. 2022, ČT1, 15:40 – TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 (scénář Evžen Gogela, režie Ivo Macharáček)

28. 12. 2022, ČT1, 20:20 – ŠTASTNÝ SMOLAŘ (scénář Marek Epstein, režie Jiří Strach)

28. 12. 2022, ČT1, 22:00 – TEORIE TYGRA (scénář Radek Bajgar a Mirka Zlatníková, režie Radek Bajgar)

30. 12. 2022, ČT1, 20:20 – ČERTÍ BRKO (scénář Robert Geisler a Tomáš Hodan, režie Marek Najbrt)

1. 1. 2023, ČT1, 20:10 – ZÁTOPEK (scénář David Ondříček, Alice Nellis a Jan P. Muchow, režie David Ondříček)

1. 1. 2023, ČT1, 22:15 – INSTALATÉR Z TUCHLOVIC (scénář Tomáš Vorel a Barbora Vlčková, režie Tomáš Vorel)

* Prosinec 2022 – V pondělí 29. listopadu padla poslední klapka filmu BRATŘI a 30. listopadu jsme to hned v jednom z pražských barů zapili. Bylo co. Šlo o extrémně náročné natáčení. Teď se Petr Turyna s natočeným materiálem zavře na několik měsíců do střižny a my všichni jsme už teď napnutí, jak první střih filmu jednoho z největších a nejvýraznějších příběhů studené války bude vypadat. Materiálu je hodně a snad nevypadá špatně. V hlavní rolích příběhu scenáristy Marka Epsteina, režiséra Tomáše Mašína a producenta Petra Bílka se představí mj. Jan Nedbal, Oskar Hes, Adam Ernest, Tatiana Dyková, Matěj Hádek, Matyáš Řezníček, Václav Neužil a Antonín Mašek.

* Prosinec 2022 – O Českého lva se letos uchází 47 celovečerních hraných filmů a 32 celovečerních dokumentů. Celkem tedy 79 celovečerních snímků! V jednom kalendářním roce u nás nikdy víc filmů do distribuce uvedeno nebylo. Toto extrémní číslo je do značné míry způsobeno tím, že v uplynulých dvou letech byla kina víc zavřená než otevřená a filmy se tvůrcům doma dlouho hromadily jako Cimrmanovi horníci v dole. Připočteme-li k tomu 16 televizních projektů, 25 krátkých filmů a 9 snímků animovaných, tak je téměř jistota, že letos na Vánoce žádné pohádky v televizi nebudou a budu hezky sedět u streamu České filmové a televizní akademie. Naštěstí jsem během roku poctivě chodil do kina, takže drtivou většinu snímků už jsem viděl. Nejtěžší pro mě bude asi zase kategorie „nejlepší hudba“. Herecké výkony, kameru, všechno si moje paměť nějak ukládá, jen u té hudby to spolehlivě vede ke zděšení na konci roku: „Proboha, co tam bylo vlastně za muziku?“

* Listopad 2022 – Neuvěřitelné se nakonec přece jen stalo skutkem. Nejnáročnější a nejsložitější projekt, na jakém jsem se kdy podílel, se povedlo 28. listopadu 2022 dotočit. Marek Epstein mi poslal tuto fotku s lakonickým textem: „Zdravíme z Berlína.“ Do českých kin dorazí film BRATŘI na podzim roku 2023.

* Listopad 2022 – Návštěvnost filmu OBĚŤ je v tuzemských kinech mizerná. Dokonce bych se nebál říct, že prachmizerná. Ale není se co divit – kdo by šel v těžké době do kina na film, který už jen svým názvem slibuje další těžkosti? Přesto je to film výborný a v současnosti asi potřebný víc než kdy jindy. Radost nám tak dělají aspoň ceny, které sbírá ve světě, aktuálně Cena Efebo Perspectives na 44. ročníku festivalu Efebo d´Oro v italském Palermu a Zvláštní cena na 44. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v egyptské Káhiře. Momentálně se promítá i na MFF v Tallinu v sekci s víc než lichotivým názvem Best of Fest, je v ní mj. i s dalším filmem, na němž jsem měl tu čest se podílet, a sice komedií KDYBY RADŠI HOŘELO.

* Listopad 2022 – Poznali jsme se někdy v roce 1994, kdy společně se svým otcem, režisérem Ludvíkem Rážou, natáčela na Novém Hradě u Blanska historický filmu o Zdislavě z Lemberka V ERBU LVICE. Byl to projekt v mnoha směrech unikátní. Úplně celý ho financovala soukromá firma EDIT. Bez jediné koruny od státu či televize! A nic za to nechtěla, jen Edita Horová, manželka majitele firmy Martina Hory, si v něm zahrála víceméně němou roli chůvy. Těsně před premiérou se ale film natáčený pod pracovním názvem „Zdislava“ musel přejmenovat, protože jakýsi filuta si jméno Zdislavy z Lemberka zaregistroval jako svoji obchodní značku a chtěl na něm zbohatnout. Blížilo se totiž Zdislavino svatořečení a dotyčný si myslel, že si přijde na miliony. Inu, klasická divoká devadesátá léta, kdy bylo možné vlastně úplně všechno. Tvůrci tak tehdy doslova na poslední chvíli, protože už byly vyrobeny i plakáty, sáhli po názvu knižní předlohy svého filmu a hotové plakáty s původním názvem tím novým přelepovali. Kostýmní výtvarnice EVŽENIE RÁŽOVÁ (20. 1. 1960 – 19. 11. 2022) byla za svoji práci na tomto filmu nominována na Českého lva. Poprvé a naposledy. Nepatřila do žádné z filmařských partiček a také byla příliš hrdá a možná i trochu paličatá na to, aby se někomu vnucovala. Měla ohromné znalosti – o době, materiálech, způsobech tkaní, způsobech šití, o špercích, o doplňcích, prostě o všem. O kostýmech dokázala mluvit s takovou vášní, zaujetím a nadšením, až jsem sám sebe přistihl při otázce, proč jsem si dosud nikdy nic neušil, když je to tak úžasné. Naštěstí při vzpomínce na kvalitu mých ručních prací na základní škole jsem tu myšlenku zase rychle zapudil. Svoji práci se Evženie vždycky snažila dělat maximálně poctivě a zároveň trochu jinak, zajímavě, v něčem posunout, nějak překvapit. Trápilo ji, když kostýmy začínaly v 90. letech dělat milenky režisérů, postěžovala si, ale nikdy nezahořkla. Zůstávala pokorná a pracovitá. Kdykoliv jsme se potkali, byla milá a usměvavá. O to víc mě zaskočila zpráva, že zemřela. V pouhých 62 letech! Z její filmografie bych vypíchl film DER LEBENSBORN – PRAMEN ŽIVOTA scenáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, velký dobový film se spoustou kostýmů a uniforem. Minimálně za něj by si aspoň tu nominaci taky zasloužila. Dělala toho ale mnohem víc, třeba mimořádně populární seriál RANČ U ZELENÉ SEDMY nebo legendární televizní pohádku O PRINCEZNĚ, KTERÁ RÁČKOVALA. Moc mě mrzí, že Evženie už žádný další titul do své filmografie nepřidá.

* Listopad 2022 – Po hodně dlouhé době se opět konala programová rada, na níž se distribuční filmy mohly ucházet o podporu České televize. Jsem rád, že všech šest filmů, se kterými jsem se hlásil já, uspělo. I když přiznám – u některých to nebylo vůbec jednoduché. Jako životní výzvu vnímám spolupráci se scenáristou Markem Epsteinem, režisérkou Agnieszkou Holland a producentkou Šárkou Cimbalovou na projektu FRANZ o zřejmě nejslavnějším pražském rodákovi všech dob Franzi Kafkovi. Těším se i na spolupráci s režijním tandemem Petr Kazda – Tomáš Weinreb a producenty Tomášem Hrubým a Jakubem Viktorínem na dramatu ze současnosti LES. Je mi ctí být i u celovečerního debutu mimořádně talentovaného a schopného Ondřeje Hudečka POBERTA, což je hravá a zároveň chytrá jihomoravská gangsterka z doby covidové. Režisér Olmo Omerzu a producent Jiří Konečný se novým filmem NEVDĚČNÉ BYTOSTI vydávají opět na průzkum rozklíženosti současné rodiny. Tentokrát se s nimi dostaneme i na chorvatské pláže. Po mnoha letech usilovné práce scenáristické i producentské směřuje k realizaci další film scenáristy a režiséra Jiřího Mádla a producentky Moniky Kristlové VLNY. Přiznám se, že je to scénář, který mě oslovil hned na první dobrou, protože mj. vypráví o tom, jak je důležité pro zachování demokracie, aby veřejnoprávní média zůstala svobodná. A tím šestým do party je kombinovaná, tedy částečně hraná a částečně animovaná, hororová komedie pro teenagery a jejich rodiče MŮRY režisérů Tomáše Pavlíčka a Kateřiny Karhánkové a producentů Tomáše Michálka a Jakuba Mahlera.

* Listopad 2022 – Film POSLEDNÍ ZÁVOD získal Cenu diváků a finanční prémii 3 000 euro na festivalu v německém Cottbusu. Mám z toho fakt velkou radost. Už jenom kvůli tomu, že producenti na začátku zvažovali koprodukci s německými partnery, ale nakonec nikoho nenašli. Tenhle úspěch ukazuje, že příběh Hanče a Vrbaty a vůbec česko-německé prostředí Krkonoš před 100 lety pro Němce zajímavé je.

* Listopad 2022 – Film o manipulaci, lži, strachu, rasismu v nás i kolem nás, ale taky o velké lásce a docela obyčejné touze po docela obyčejném štěstí OBĚŤ si po úspěšném tažení renomovanými světovými festivaly (Benátky, Toronto, Pusan atd.) konečně odbyl svoji českou premiéru. Mám radost, že ten film vznikl. A ještě víc mě těší, že jsem se na tomto filmu potkal hned se třemi svými bývalými studenty z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku – mistrem zvuku Petrem Hansalíkem, kameramanem Adamem Machem a režisérem Michalem Blaškem. Film je slovenským kandidátem na Oscara a podle mě jedním z nejlepších českých filmů roku. Nenechte si ho ujít!

* Listopad 2022 – Vůbec jsme se neznali, žádný film jsme spolu nedělali, ale na jednu historku přece jen zapomenout nemůžu. Točila na Vysočině film JAK SE KROTÍ KROKODÝLI a já se jel podívat na natáčení. Přijel jsem tam docela brzy ráno. V dálce pár osiřelých filmařských aut, jinak nikde ani živáček. Ticho, pusto. Zaparkoval jsem tam, kde jsem si myslel, že budu nejmíň vadit. Ale jen co vystoupím z auta, rozhrne se křoví a z něj k mému úžasu vyleze samotná MARIE POLEDŇÁKOVÁ (7. 9. 1941 – 8. 11. 2022). „Právě jste mi vjel do záběru!“ vyhrkne na mě pěkně zostra. Já se totálně vyděšený rozhlížím, kde stojí kamera, co jsem přehlédnul a jak velkou škodu jsem zkaženým záběrem udělal, ale nikde nikdo. Teprve pak mi vysvětlila, že na daném místě, kde byla tak brzy ráno sama a jen se scénářem, se bude točit až v pozdním odpoledni. Fascinovalo mě to a zapamatoval jsem si to. Tu dokonalou přípravu, tu snahu absolutně nic nepodcenit, myslet i na ten nejmenší detail.

* Listopad 2022 – Konečně jsem dostal fotografie ze křtu knihy Marka Epsteina „Země“. Všechno, co jsem potřísnil, to jsem si i vypil. Kdo má rád silné příběhy, vřele doporučuji k Vánocům. Ideální dárek!

* Listopad 2022 – Poslední ze čtyř komedií scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vedělka RUCE V ZÁRUCE vidělo 1,319 milionu diváků, což je naprosto skvělé číslo. Šlo o vůbec nejsledovanější nedělní pořad na všech televizích!!! Nejvíce diváků jsme měli překvapivě ve věkové kategorii 15-24 let! Jinak ostatní parametry zůstávají vesměs stejné jako u předchozích filmů – jednoznačně nejvíc jsme zajímali vysokoškoláky, čím vyšší vzdělání divák měl, tím vyšší byla jeho spokojenost s viděným filmem, nejvíc nás sledovali lidé ve městech nad dvacet tisíc, regionálně nás v případě tohoto filmu nejvíc sledovala Praha, střední Morava, severozápad Čech a jihovýchod Čech. Naopak nejméně jsme zajímali diváky ve středních Čechách. Průběh sledovanosti byl stejně jako u předchozích filmů stabilní, neustále mírně rostoucí. Za mě skvělá tečka za hodně náročnými dvěma lety natáčení uprostřed covidového vlnobití. A taky velká zodpovědnost diváky nezklamat dalšími trojicí filmů, které chystáme.

* Listopad 2022 – Na tiskové konferenci k vánočnímu programu České televize bylo odtajněno, že na Štědrý večer si svoji televizní premiéru odbude pohádka TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2. Stála nás hodně trápení, muselo se kvůli covidu odkládat natáčení a několikrát i premiéra, ale snad se nic z toho na ní nepodepsalo a bude dělat jen radost. Nám zatím radost dělá a velikou, čerstvě si totiž veze z mezinárodního festivalu filmů pro děti v americkém San Diegu Cenu za nejlepší rodinný film.

* Říjen 2022 – Hned dvě ceny si odvezl z 10. ročníku Bosphorus Film Festivalu v tureckém Istanbulu debut Michala Blaška OBĚŤ – Zvláštní cenu poroty a Cenu FEDEORA. Do české distribuce vstoupí strhující příběh o lidské manipulaci 10. listopadu.

* Říjen 2022 – Film S PÍSNÍ V TÍSNI magickou hranici milionové sledovanosti podle peoplemetrů nepřekonal. Škoda, 962 tisíc diváků ale rozhodně špatné číslo není. Těší aspoň vítězství u diváků věkové kategorie 15-54 let, která je zejména pro komerční televize tou kategorií vůbec nejsledovanější a nejcennější. Křivka sledovanosti stejná jako u předešlých dvou filmů – stabilní, mírně rostoucí. Ze všech ohlasů, které se ke mně dostaly, bych asi vyzdvihl tyto dva: „….komediální sonda do života společnosti svázané předsudky a stereotypy…“, „… v těchto příbězích se neukazují jen zdravotní problémy, ale hlavně špatná komunikace lidí mezi sebou“. Jinak už diváci rozeběhli soutěž o nejlepší díl ze všech. Zatím, zdá se, vedou BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, druhé asi S PÍSNÍ V TÍSNI a třetí zatím LEDVINY BEZ VINY. Uvidíme, jak se bude líbit film zatím poslední RUCE V ZÁRUCE, který poběží na ČT1 tuto neděli 6. listopadu 2022 od 20:10 hodin.

* Říjen 2022 – V neděli 30. října půjde na ČT1 film S PÍSNÍ V TÍSNI, třetí z komedií scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka. Tentokrát pojednává o hodně delikátním zdravotním problému. Hlavní hrdina k němu přišel nečekaným způsobem a ještě nečekanějším způsobem ho nakonec bude léčit. Martin Rachmann se ptal scenáristy Marka Epsteina.

Jak psát scénář ke komedii o zdraví, zdravotních komplikacích a vyhnout se zesměšňování?

Myslím, že stačí psát, čemu věříte. Nemoc je do jisté míry vyosení běžného života, změna statusu, vystoupení z komfortní zóny. Je to dramatická příležitost, která se dá využít všelijak. Každý z nás ten pocit, tu situaci asi zažil. Známe ji. Věřím, že jistá míra upřímnosti nás před zesměšňováním ochrání. Neděláme si legraci z nemocného, ale hledáme situace, do kterých se nemocný může dostat. Výsledkem by kromě úsměvu měla být i jistá dávka empatie.

Hrdina se zdravotním problémem je v tomto příběhu – S písní v tísni – ze všech čtyř filmů nejmladší. Kdy jste začal registrovat, že hovory o zdraví zabírají čím dál tím větší prostor při setkání s přáteli?

Myslím, že to víte stejně dobře jako já. Když řeknu, že po čtyřicítce se v těle leccos mění k horšímu, asi mi dáte za pravdu.

Jaká onemocnění jste vyřadil jako nevhodná pro komedii?

Žádná. Jen k některým ještě nemáme komediální námět.

Hlavní postavě tohoto filmu komplikují život problémy se zdravím i její předsudky. Předpokládám, že svého hrdinu necháte v závěru příběhu uzdravit. Jak se ale ze svých neduhů dostává česká společnost?

Těžká, přetěžká otázka. Já věřím, že stejně jako náš hrdina. Nechá si poradit.

Kterou píseň máte spojenou s nějakou životní tísní?

Naši hymnu. To je mi vždycky líto, že nevíme, kde jsme doma. A kdo neví, kde je doma, často ani neví, kdo je on sám. V dětství jsem se vždycky těšil na slovenskou část, když skončilo fňukání a bačové vytáhli klacky.

* Říjen 2022 – Na Barrandov nastoupila na podzim roku 1961 a u filmu už působí 61. rokem! Jako dramaturgyně je podepsána pod desítkami skvělých filmů. Sama si nejvíc cení pohádek „Tři oříšky pro Popelku“ a „S čerty nejsou žerty“, komedie „Páni kluci“, některých dílů „Pana Tau“ a z poslední doby hlavně spolupráce se Štěpánem Hulíkem mj. na „Hořícím keři“. Na svém kontě toho má ale mnohem víc, třeba „Chobotnice z II. patra“, „Krakonoše a lyžníky“, „Botu jménem Melichar“, „Křižáčka“ nebo například „Čertí brko“. V 80. letech po Otovi Hofmanovi dokonce šéfovala 4. dramaturgicko-výrobní skupině, která se specializovala na filmy pro děti a mládež. Pokud se nepletu, byla jedinou šéfkou skupiny, která nebyla v komunistické straně. Před pár dny dostala Cenu ministerstva kultury. Mám z toho radost, protože si to fakt zaslouží. Několikrát jsem ji navrhoval na Českého lva za mimořádný přínos českému filmu, zatím neúspěšně, ale v mých očích toho Lva stejně už dávno má. Velký obdiv a velká poklona, milá paní MARCELO PITTERMANNOVÁ!

* Říjen 2022 – „Nejvtipnější film letošního Berlinale!“ Tak pod tímto sloganem vstupuje snímek KDYBY RADŠI HOŘELO do – považte – ukrajinské distribuce! Je nám ctí do tak těžké doby vnést aspoň na chvíli jiné myšlenky a snad i trochu odlehčení . Stejně tak nás těší, že mezinárodní filmový festival v americkém Chicagu zařadil náš film do kategorie „prostě musíte vidět“.

* Říjen 2022 – Přiznám se, že když jsem ráno otevíral údaje o včerejší sledovanosti, byla ve mně malá dušička. Na komerční televizi běžel vůbec poslední díl mimořádně populárního seriálu krajinářských detektivek. Podle všech předpokladů jsme neměli mít žádnou šanci. O to větší radost, no, přiznejme si to, spíš úžas, ve mně vyvolalo zjištění, že LEDVINY BEZ VINY vidělo ještě víc diváků než minulý týden BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, konkrétně jsme měli průměrnou sledovanost 1,122 milionu diváků! Je to údajně vůbec nejlepší výsledek, jaký se kdy jakékoliv televizi proti Policii Modrava povedl. Potěšující a v mnohém překvapující jsou i další údaje. Nejvyšší sledovanost ve věkové kategorii 45-64 let se asi dala předpokládat, ale hned za ní skončila věková kategorie 15-24 let, což mě těší. Největší zájem o film byl mezi vysokoškoláky, s rostoucím vzděláním diváků stoupala i jejich spokojenost. Oproti minulému filmu nám lehce přibylo žen.

Moc díky všem, kdo se na filmu podíleli, kdo nám drželi palce, kdo nám házeli klacky pod nohy i kdo se dívali!

* Říjen 2022 – Poslední tři týdny pro mě byly mimořádně hektické a náročné. Dokončování dvou televizních filmů, příprava šesti filmů na programovou radu, do toho dva roztočené projekty, jeden ve fázi střihu, dokončovaní scénářů tří filmů, které zanedlouho začneme točit… Při tom všem ale jedna velká radost a štěstí – možnost znovu spolupracovat s Agnieszkou Holland. Po léčiteli Janu Mikoláškovi a ŠARLATÁNOVI se se scenáristou Markem Epsteinem a producentkou Šárkou Cimbalovou probíráme osudy dost možná nejslavnějšího pražského rodáka všech dob, spisovatele Franze Kafky. Rádi bychom natáčeli příští rok, abychom s premiérou stihli 100. výročí jeho smrti. Tak držte palce, aby se FRANZ povedl, před větší výzvou jsem asi ještě nestál.

* Říjen 2022 – V neděli 23. října půjde na ČT1 druhá z komedií scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka, jmenuje se LEDVINY BEZ VINY a jejím hlavním hrdinou je kapitán Theodor Miller v podání Hynka Čermáka. Otázky mu kladl Martin Rachmann.

Dostává role drsných mužů zákona i romantiků. S režisérem Jiřím Vejdělkem natočil „Muže v naději“ a „Poslední aristokratku“. Teď s ním Hynek Čermák hledal pro snímek „Ledviny bez viny“ rovnováhu mezi dvěma žánry – komedií a detektivkou.

To bylo vlastně hlavní téma naší práce. Na jednu stranu musela fungovat linka vyšetřování, policejní práce. Moje postava je detektiv a u kolegů má respekt. A pak je tu ta druhá, komediální i psychologická rovina. Ten detektiv je podpantoflák. Pod pantoflem ho drží jeho vlastní maminka. Takže obě tyhle linky byly podstatné. Od Jirky jsem měl naštěstí dostatek impulzů k tomu, abych věděl, jak s nimi pracovat. Měl to dobře vymyšlené.

Za co si může vaše postava v příběhu sama a za co může ledvinové onemocnění?

Moje postava si může za to, jak vychází se ženami. I za to, že se dostala do pozice člověka, který ve svém věku snáší matku jako hybatelku svého života. A zánět ledvin mu naopak pomůže k tomu, aby se z této pasti vymanil a našel si sobě rovnou partnerku.

Jak pochopitelné je pro vás zamlčování informací o zdravotním stavu před svými blízkými? I toto je jedno z témat filmu „Ledviny bez viny“…

Já tomu, že někdo nesděluje svým blízkým informace o svém zdraví, rozumím. Zvlášť u mužů, po kterých se staletí vyžaduje, aby se z ničeho nehroutili. Chápu tedy, že člověk má pak pocit, že všechno dokáže vyřešit sám. Naštěstí jsou tu ale partnerky, se kterými žijeme, a ty nám vysvětlí, že to takhle vždycky mít nemusíme.

S Eliškou Balzerovou se ve filmu Jiřího Vejdělka potkáváte podruhé. Byla už vaší hospodyní v komedii „Poslední aristokratka“. Tentokrát hrajete jejího syna. Co teď tato předchozí spolupráce zjednodušila?

Eliška je dáma s obrovskými zkušenostmi a já jsem si vedle ní při natáčení „Poslední aristokratky“ připadal nepatřičně, neschopně, jako nezkušený herec, i když už tuhle práci taky dělám docela dlouho. Ale tehdy na „Aristokratce“ jsem poznal, že jsme z podobného těsta, že má Eliška podobný přístup k herectví jako já. Jen je mnohem zkušenější. Právě od ní jsem tehdy třeba získal nadhled, který jsme dál mohli rozvíjet při spolupráci na „Ledvinách“.

Co vám pomohlo ten pocit nepatřičnosti vedle Elišky Balzerové překonat? Kdy nastal bod zlomu?

Natáčení, to je vždycky trošku extrémní záležitost, a když zjistíte, že ten váš parťák unese stejně a mnohdy ještě i víc než vy, tak asi tam dochází k tomu bodu zlomu. Když jsme třeba při natáčení „Aristokratky“ stáli už čtvrtý den po kolena ve sněhu v minus deseti, tak jsem si říkal, že Eliška je tedy formát. Zvládala to velice dobře.

A jaká byla spolupráce s Jiřím Vejdělkem při jeho prvních filmech pro Českou televizi?

Pracujeme spolu poměrně často a vím, jak náročný je Jirka režisér. Televizní formát ale není úplně jeho obor. Vlastně jsem se bavil i trpěl zároveň, když jsem sledoval, jaké musel dělat kompromisy při televizní práci. Je trochu jiná než ta filmová. Jirka je perfekcionista. Během prvních tří čtyř dnů byl ale schopný se adaptovat. Bylo zajímavé ho při téhle práci pozorovat.

Eliška Balzerová si pro scény na hřbitově nosila na natáčení svoje pomůcky na úklid hrobového místa. Co z vašich věcí používá postava kriminalisty, kterého v komedii Ledviny bez viny hrajete?

Jsou to boty. U mě rozhoduje, jaké má ta figura boty, protože když točíte film, tak jsou boty vaše křeslo, vaše pracovní židle, prostě vaše všechno. Takže boty si většinou přináším sám, aby mi v nich nebyla zima a aby mě v nich nebolely nohy.

* Říjen 2022 – V polovině října začala druhá část natáčení filmu BRATŘI o skupině bratří Mašínů, která se v říjnu roku 1953 pokusila dostat přes území tehdejší Německé demokratické republiky do tehdejšího Západního Berlína. Film bude mít premiéru 26. října 2023, tedy přesně 70 let po jejich útěku.

* Říjen 2022 – Jít proti jednomu z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších seriálů posledních let, je tak trochu sebevražda. Jde-li navíc tento seriál do finále své poslední řady, je to sebevražda totální. O to větší radost mám, jak skvěle si v této přetěžké konkurenci komedie BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY vedla. Sledovanost 1,086 milionu diváků je výborná. Ještě větší radost mi dělá pohled na křivku sledovanosti. O reklamách na Nově a Primě diváci přepínali na ČT1, to je celkem normální, ale super je, že spousta jich už na ČT1 zůstala a k původně rozkoukaným pořadům se už nevracela.

* Říjen 2022 – Na konci léta 2017 mi Marek Epstein dal první verze sedmi komediálních příběhů, které se tím či oním způsobem dotýkají zdravotních trablů. Přečetl jsem si je během chladných večerů na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a koncem října 2017 se rozhodl kývnout na jejich realizaci. Po pěti letech máme první čtyři (z celkem sedmi filmů) hotové. V neděli 16. října 2022 poběží BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, 23. října LEDVINY BEZ VINY, 30. října S PÍSNÍ V TÍSNI a 6. listopadu RUCE V ZÁRUCE. Snad se budou líbit.

* Říjen 2022 – Stal jsem se kmotrem. Poprvé v životě. Tu čest jsem dostal díky Marku Epsteinovi a jeho knižní novince „Země“. A musím se přiznat, že jsem z toho měl pořádnou trému. Do poslední vteřiny jsem nevěděl, co přesně budu knížce přát, ale nakonec jsem to snad nějak dal a také jsem nakonec všechen sekt vylitý na knihu do poslední kapky vypil, což se prý stalo vůbec poprvé, co je Luxor Luxorem. Snad tahle spontánní reakce přinese knížce aspoň kapku štěstí. Pokud máte rádi silné příběhy, vřele doporučuji. Tady alespoň malá anotace:

Lea o všechno přišla. Několikrát. Válka jí vzala rodinu, komunisti dceru, škodolibost osudu zase partnera. Naštěstí ale dostala do vínku nevšední dar – téměř nadpřirozenou fyzickou sílu. Znovu a znovu ji ve svém těle nalézá, aby přemohla strach, aby našla svou dceru, aby si udržela lásku.

* Říjen 2022 – V neděli 16. října Česká televize odvysílá film BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, první ze čtyř komedií scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka, které půjdou na ČT1 vždy s týdenním odstupem. Shodou okolností je to příběh inspirovaný mými vlastními zkušenostmi. Tady nabízím rozhovor, který jsem poskytl před pár týdny Martinu Rachmannovi.

Co musí přátelství se scénáristou prověřit, než mu začnete svěřovat příběhy ze svého života?

Když se s někým znáte bezmála dvacet let a je to scenárista, je jen otázkou času, kdy se nějaké epizody z vašeho života začnou objevovat v jeho příbězích. Scenáristé to tak prostě mají. Chodí životem, dívají se okolo sebe, poslouchají a někdy vědomě a někdy nevědomky sbírají a nasávají materiál do svých příběhů. Pořád mi to přijde lepší, než aby si své příběhy cucali z prstu.

U Marka už to poznám na očích, když vyprávím nějakou historku, jestli ho zajímá nebo ne. Když ji pouští druhým uchem ven, tváří se úplně jinak, než když historku začne autorsky potěžkávat.  Jeho pohled se v takovou chvíli stane lehce nepřítomným, z uší mu vyfoukne lehký kouř, jak se ti malí permoníci v jeho hlavě pouštějí do tvrdé roboty a já pak jen čekám, kdy si to budu moct přečíst.

Bojíte se ještě svého dentisty?

Zrovna tohle si Marek autorsky dokreslil. Já se zubaře nikdy nebál, protože jsem měl zuby vždycky jako kosmonaut, ale tahle zkušenost s anestezií, která nefunguje, kdy má, ale mnohem, mnohem později, kdy to nejméně potřebujete, mě přece jen naučila mít i před zubařem respekt.

Jak stará je vaše příhoda o bolestivém zubu?

Nějaký týden už to bude, ale tenhle pan zubař by si vůbec zasloužil svůj vlastní film. Už jenom proto, že měl svoji ordinaci naproti té gynekologické. Bylo to sice přes ulici, takovou širší ulici, ale protože oba lékaři měli ve zvyku mít od jara do podzimu okna dokořán, nešlo nevidět gynekologickou kozu, světlo a minimálně siluety postav. Přišlo mi to vtipné, jak na sebe přes ulici špulíme ty svoje dutiny a jsme tak sevřeni očekáváním, poslušností a strachem, že to nikdo neřešíme.

O tomhle panu doktorovi se navíc říkalo, že se rád napije, proto k němu chodili jen ti, co se zubaře opravdu nebáli. Byl rázný, v mluvě trochu drsný, ale šikovný.

Celé jedno patro téhle polikliniky bylo plné zubařů, jedna ordinace vedle druhé. Jakmile měl ale někdo z nich problém, šel za tím naším drsoněm. Pak se přestalo říkat, že se rád napije, protože už to bylo naprosto zjevné. Pořád ale svoji profesi zvládal. Přestal jsem k němu chodit až ve chvíli, kdy si místo zdravotní sestry pořídil do ordinace psa. Mohutný huňáč seděl spořádaně na štokrleti místo sestry a díval se na obrazovku počítače, jakoby tomu rozuměl, zatímco jeho pán hrál na vedlejším počítači stejně stoicky solitaire. Když jsem tak nad nimi stál a čekal, který z nich se zvedne, aby se mi věnoval, řekl jsem si, že stačilo.

Jakou další svoji příhodu nabídnete Markovi Epsteinovi ke zpracování? 

Někdy v srpnu mi Marek oznámil, že „kupuje“ jednu moji historku, kterou jsem mu na začátku léta vyprávěl. Jsem zvědav, jak to pojme. Jestli to bude komedie nebo drama, ono to bylo totiž tak trochu obojí.

S Markem Epsteinem jste před pár lety spolupracoval na snímku o lidovém léčiteli Janu Mikoláškovi. Byl to tedy „Šarlatán“, kdo vás inspiroval k filmům o zdraví?

S nápadem na „Šarlatána“ jsem přišel za Markem já. Měl jsem tehdy velmi jasnou představu, o čem by ten příběh měl být a jak by měl vypadat. Ačkoliv se tomu Marek ze začátku bránil, nakonec do toho přece jen šel a napsal to skvěle.

První verze komedií o nejrůznějších zdravotních problémech vznikly dlouho před „Šarlatánem“ a byla to čistě Markova iniciativa. Propojení se „Šarlatánem“ je tedy nulové.

Proč jste chtěl, aby komedie o zdraví režíroval Jiří Vejdělek?

Bylo to Markovo přání. S Jirkou dělali „Roming“ i „Václava“. Věděli, co od sebe mají čekat. Navíc Jirka Vejdělek nikdy nedělal pro Českou televizi. Bral jsem to jako výzvu a já mám výzvy rád.

Čím jste ho ke spolupráci přesvědčil?

Myslím, že ho přesvědčily především Markovy texty. Řekl jsem mu, co od těch filmů očekávám já jako producent: hvězdné obsazení, lehkost, nadčasovost. Nechtěl jsem na humor moc tlačit, protože to zpravidla nevychází. Chtěl jsem, aby divákovi ve společnosti našich komedií bylo prostě fajn. Neočekávám, že se divák bude u našich filmů válet smíchy po podlaze, ale moc rád bych, aby měl u sledování na tváří takový ten příjemně připitomělý rohlík úsměvu. A aby se na ty komedie podíval kdykoliv rád znovu, ačkoliv už bude znát jak příběh, tak pointu.

Do svých celovečerních filmů vkládal Jiří Vejdělek nejrůznější nemoci hlavně do dramatičtějších linek příběhu. Jak podstatné pro vás bylo, aby se v případě čtyř nových titulů držel komediálního žánru a aby všechny měly dobrý konec?

Všechny komedie už měly aspoň jednu verzi scénáře, takže bylo jasné, o čem jsou a odkud kam jsou vedeny i to že mají všechny šťastný konec. To ke komedii prostě patří.

Ale Jirka je jako zkušený scenárista a režisér i velmi náročným dramaturgem. Jako velký znalec komediálních fines podroboval všechny texty pečlivému rentgenování. Občas mám dojem, že nás vzal i na cétéčko.

Je dílem osudu, že komedie o zdraví vznikaly během koronavirové pandemie.

Ano, to se tak stává. Do každé komedie jsme potřebovali minimálně jedno zdravotnické zařízení, často spíš víc. A protože jsme se s natáčením vždycky trefili do nějaké koronavirové vlny, domluvené nemocnice a polikliniky nám na poslední chvíli padaly a produkce musela na poslední chvíli složitě hledat jinde.

Slogan „Lékař léčí, láska uzdravuje“ je společný pro všechny čtyři filmy. Čím konkrétně máte tohle tvrzení podložené?

Žádný z našich hrdinů nečelí fatální diagnóze. Zdravotní trable našich hrdinů jsou někdy banální, jindy úsměvné, jindy vyloženě bizarní.  Nemoc je v našem příběhu důvodem k zastavení uprostřed života běhu, k zamyšlení, jestli je v našem životě všechno tak, jak by být mělo. Hrdinové všech našich filmů se na konci svých příběhů vracejí do života lépe ukotvení, šťastnější. A nemůže za to nemoc, ale láska, ať už partnerská nebo rodičovská.

* Říjen 2022 – Poprvé jsem ty scénáře četl před kolika? Sedmi, osmi lety? Kdo ví. Každopádně vím, že jsem byl zrovna na jihlavském festivalu, bylo sychravo a nevlídno jako vždycky v tuto dobu v Jihlavě, v pokoji nebylo o moc větší teplo než venku a já se začetl do sedmi drobných, docela obyčejných příběhů o docela obyčejných lidech, kteří se musejí utkávat někdy s docela obyčejnými a jindy vyloženě bizarními zdravotními problémy. Bylo mi ve společnosti těch příběhů dobře, což byl jeden důvod, proč jsem na jejich realizaci kývl. Tím druhým důvodem pak byla chuť udělat něco nadčasového, něco, na co se v televizi kdykoliv podíváte znovu, i když znáte příběh i pointu. Mojí ambicí bylo udělat něco neambiciózního. Fakt jsem to takhle měl, protože se mi v tu dobu zdálo, že ambice jsou dost často důvodem toho, proč některé věci nevycházejí tak, jak by měly. Příští neděli 16. října 2022 se na obrazovkách České televize objeví první z těchto příběhů, jmenuje se BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY a je shodou okolností inspirován mým vlastním příběhem, který ode mě scenárista Marek Epstein kdysi slyšel. Film – stejně jako ty další – režíroval Jiří Vejdělek a já mám radost, že v něm hrají herci, kteří v něm hrají, zejména pak Simona Stašová. Po šestileté pauze před kamerou a odmítnutí spousty rolí konečně zase našla důvod se k filmování vrátit. Byl bych moc rád, kdyby nemusela svého kroku litovat a film se nejen jí ale i vám divákům líbil. V týdenních odstupech pak budou následovat snímky LEDVINY BEZ VINY, S PÍSNÍ V TÍSNI a RUCE V ZÁRUCE. A pokud půjde všechno dobře, ty tři zbývající příběhy pro vás natočíme příští rok.

* Říjen 2022 – Nenápadný film, který v sobě skrývá velké emoce. Taková je novinka scenáristky a režisérky Alice Nellis BUKO o stárnoucí lékařce Jarmile (Anna Cónová), která musí čelit nečekané životní výzvě, to když se jí na dvoře venkovské chalupy objeví vysloužilý cirkusový kůň. Jarmila se k úžasu svých dospělých dětí (Petra Špalková, Jan Cina) rozhodne koně nechat, ačkoliv se koní bojí. Překonat samu sebe ale nebude ani trochu jednoduché… Věřím, že snímek natáčený v kraji pod hradem Bezděz, vám dokáže aspoň na pár hodin rozjasnit život. A třeba vás udělá i silnějším.

* Září 2022 – V polovině září začal na jihu Moravy, v malebném kraji moravského Toskánska, natáčet scenárista a režisér Bohdan Sláma svůj osmý celovečerní film, jehož pracovní název je SUCHO. „Jde tu o názorový rozpor dvou sousedských rodinných klanů, ve kterých dominují otcové. Snažíme se pochopit obě strany a zkoumat pravdu. Otázka přijmutí zodpovědnosti za krajinu je tu propojena s tématem přijmutí zodpovědnosti za mezilidské vztahy. Chci, aby film položil otázky a zároveň vedl k naději, kterou vidím v existenci lásky a trvalé péči o ni,“ řekl režisér Bohdan Sláma na novinářském dni 29. září. Hlavní role ve filmu hrají Martin Pechlát, Marek Daniel, Magdaléna Borová, Bolek Polívka, Tomáš Sean Pšenička, Dorota Šlajerová, Judit Bárdos, Marie Ludvíková a Gabriela Míčová.

* Září 2022 – S filmem KDYBY RADŠI HOŘELO jsme vyhráli hlavní cenu na Finále Plzeň! Ze Zlatého ledňáčka máme samozřejmě obrovskou radost, zvlášť když se letos urodilo tolik dobrých českých filmů, které se dokázaly dostat na tolik skvělých festivalů. Jak řekl Adam v děkovné řeči, nevnímáme je jako konkurenty, ale jako kamarády, které máme rádi a kterým fandíme a z jejichž úspěchů se radujeme stejně jako z těch našich. Kéž by tak dobrá sezóna českého filmu, jaká byla letos, měla své pokračování i v příštích letech.

Chtěl bych poděkovat vedení České televize, že mi umožňuje přicházet i s projekty, ke kterým se Fond kinematografie opakovaně staví zády. Jsem moc rád, že se jim můžu za jejich důvěru odvděčit premiérou na Berlinale i touhle krásnou cenou.

Velký obdiv producentům Evě Pavlíčkové a Pavlu Váchovi, že tohle pekelně šílený natáčení ustáli. Byl to fakt hard core. A taky velký respekt a poděkování režisérovi Adamovi Kolomanovi Rybanském za to, že ve chvíli, kdy jsem si myslel, že nás už Fond nemůže nepodpořit, a my skončili první pod čarou s tím, že peníze, které jsme mohli dostat, radní raději nechali propadnout, ho ten vrcholný projev nedůvěry nezlomil a dokázal si jít dál za svým! Fakt respekt!

* Září 2022 – V úterý 20. září jsme v pražské restauraci Cathedral představili novinářům čtyři nové televizní komedie scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka, které půjdou na obrazovkách České televize od 16. října. Těšit se můžete postupně na BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, RUCE V ZÁRUCE, LEDVINY BEZ VINY a S PÍSNÍ V TÍSNI.

* Říjen 2022 – Ze začátku nám málokdo věřil. Že Jiřina ještě umí hrát, že diváka nebude bavit být pořád v jednom bytě, že… Těch „že“ bylo vlastně docela dost. KLEC v úterý 20. září 2022 od 20:10 na ČT1.

* Září 2022 – Po svém nástupu do České televize jsme společně s Helenou Uldrichovou a Tomášem Baldýnským stáli u zrodu projektu, který si říká Filmový akcelerátor ČT. Každý rok jsme se jeho prostřednictvím snažili na tuzemských filmových školách hledat ty nejšikovnější mladé tvůrce a ty nejzajímavější filmové projekty. Vznikla řada krátkých filmů. Některé lepší, některé horší. Některé se dostaly na prestižní festivaly, jiné sbíraly studentské ceny. OSTROV SVOBODY scenáristy a režiséra Petra Januschky, studenta Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, patřil k těm nejambicióznějším a nejnáročnějším už jenom kvůli tomu, že pro jeho realizaci bylo potřeba sehnat dopravní letadlo, což pro studenty opravdu není nejjednodušší záležitost. A když už se letadlo podařilo sehnat, přišel covid a pak zase covid, který natáčení dál komplikoval a oddaloval. O to větší radost mám, že film nakonec přece jen vznikl a že se vydává do velkého filmového světa – světová premiéra v albánské Tiraně, kde se může kvalifikovat na širší seznam oscarových kandidátů, dále pak do kanadského Vancouveru a amerického Louisville. Kreativním producentem filmu byl za Českou televizi Kristián Suda, já byl jen sudičkou-porotcem v zimě 2019, kdy jsme tento projekt vybírali, i tak mám ale radost. Nezbývá než prozradit, že příběh se odehrává v roce 1983 v letadle Československých aerolinií na lince Praha – Havana a mezipřistání v Kanadě v tomto příběhu hraje důležitou roli. V hlavních rolích Judit Bárdos a Jiří Mádl.

* Září 2022 – Měsíc skvělých zpráv pro OBĚŤ pokračuje. Po velmi úspěšném uvedení filmu na festivalu v Torontu v neděli 11. září snímek uvede na počátku října i jeden z nejvýznamnějších asijských festivalů v jihokorejském Pusanu. Navrch se pak OBĚŤ stala slovenským kandidátem v boji o Oscara!

* Září 2022 – Dne 6. září měl na benátském festivalu v sále Darsena světovou premiéru film scenáristy Jakuba Medveckého a režiséra Michala Blaška OBĚŤ, který je situován do nejmenovaného českého města, v němž dojde k násilnému činu. Kdo stál za útokem na mladého chlapce? Kdo kým manipuluje? A hlavně proč? V hlavních rolích Vita Smačeljuk, Gleb Kuchuk, Alena Mihulová, Igor Chmela, Viktor Zavadil a Gabriela Míčová.

* Září 2022 – Programová rada České televize mi poslední srpnový den schválila do výroby další tři televizní filmy. Celkem bych se tak měl v příštím roce podílet na výrobě čtyřech filmů jako kreativní producent a dramaturgr a na jedné minisérii jako dramaturg. Bude to spousta práce, ale těším se.

* Srpen 2022 – První týden v září bude mít režisér Michal Blaško hodně náročný. V úterý 6. září bude mít na festivalu v Benátkách světovou premiéru jeho celovečerní debut OBĚŤ a hned v neděli 11. září film představí i severoamerickému publiku na dalším prestižním festivalu, tentokrát v kanadském Torontu.

* Srpen 2022 – Česká kinematografie se přehřívá a zpomaluje. Stále víc a víc naráží na své limity a zůstává otázkou, jestli dokáže chytit druhý dech, nebo se stávající mechanismy (vyprávění i financování) definitivně rozpadnou a dojde k výrazným změnám. Problémů se tu nahromadilo hned několik.

1) Vyčerpané vyprávěcí modely. Komedie ŽENY V POKUŠENÍ scenáristy a režiséra Jiřího Vejdělka byla v roce 2010 natolik výrazná, zajímavá a hlavně úspěšná, že na dlouhá léta určila charakter českého mainstreamu. Vznikla speciální, dobově podmíněná, česko-slovenská odnož romantické komedie, která v kuloárech získala nelichotivý přívlastek „poprcávací“. Nebylo ani tak důležité, kdo s kým a proč v příběhu nakonec skončí, jako spíš vytvoření pocitu, že žena procitá z dlouholeté pasivity, ubita starostmi o domácnost a péčí o manžela, a hodlá si konečně a po zásluze urvat kus toho svého vlastního štěstí. Tento model dokázal nejlépe vytěžit pohádkově úspěšný debut Martina Horského ŽENY V BĚHU. To, co producent Tomáš Hoffman spoluodstartoval a na čem sám získal režisérské ostruhy (BEZVA ŽENSKÁ NA KRKU), to dovedl tímto snímkem k dokonalosti. Letošní SRDCE NA DLANI stejného tvůrčího týmu dopadlo už o poznání hůř.

Jak zjistili zase jiní producenti, nefunguje už ani kořenit tento model exotickými exteriéry zasněžených hor či prosluněného mořského pobřeží.

Kam se posune hlavní proud české kinematografie, těžko odhadovat. Hitem letošního roku je sázka na hloupost a stupiditu (VYŠEHRAD: FYLM, TŘI TYGŘI VE FILMU: JACKPOT). Jinak je ale zajímavé sledovat, jak moc se česká kinematografie tematicky a žánrově za posledních dvanáct let přiblížila české kinematografii 30. let: Lásky a pseudolásky v nejrůznějších variantách, schématech a klišé.

V ohrožení je ovšem i model výpravných historických snímků, které si pro sebe v posledních letech dokázaly krást strategicky velmi výhodnou pozici „filmové události roku“. Jednak jsou náklady na historické snímky výrazně, výrazně vyšší, jednak ne vždy tento model funguje. Zatímco například ŠARLATÁN či ZÁTOPEK vysoká očekávání ustát dokázaly, ZLATÝ PODRAZ se stal jedním z největších producentských průšvihů posledních let a velkým strašákem pro ostatní. Vzhledem k rostoucím finančním nákladům a rozkolísanému diváckému zájmu, který v současné době negarantuje prakticky žádné jistoty, se řada producentů rozhodla natáčení nákladných filmů minimálně pro letošní rok odložit. Jediný, kdo letos roztočil opravdu drahý film, je producent Petr Bílek (BRATŘI).

2) Dramatická proměna diváckých návyků. Na trhu dochází k největšímu přerozdělování diváků od nástupu multiplexů na přelomu tisíciletí. Covidová léta a s nimi spojené restrikce vyhnaly diváky z kin. Zatímco nejmladší diváci s návratem příliš neváhali, na diváky náročnějších titulů kina zatím stále čekají. Důvodem výrazné proměny diváckých návyků může být a je i nástup nejrůznějších SVOD platforem. K dlouhodobě etablované HBO GO resp. HBO MAX v posledních letech a měsících přibyly mj. Netflix, Disney+ a Voyo. Pandemie pro ně byla příležitostí, kterou platformy neváhaly využít. Agresivní reklama jim přinesla spoustu předplatitelů. Nejbližší měsíce a roky ale ukáží, jestli si je dokáží udržet a jak velký kus trhu dokáží ve skutečnosti ovládnout. Odborníci se domnívají, že prostor pro všechny tu není a že ti slabší budou muset časem padnout za oběť těm silnějším.

3) Stále větší trhliny v systému podpory filmů. Nevyřešené financování České televize, výpadky ve filmových pobídkách, pomalá příprava nového audiovizuálního zákona – to jsou hlavní problémy, které v posledním roce (samozřejmě vedle pandemie, ruské válečné agrese a zdražování energií) rozkolísaly tuzemský audiovizuální trh. Koncesionářské poplatky se naposledy zvedaly v roce 2008, tedy před patnácti lety. Televizní poplatek nyní činí 135 korun měsíčně. Petr Dvořák, generální ředitel České televize, navrhoval zvýšit poplatky o 15 korun, tedy zhruba o cenu pěti až šesti rohlíků měsíčně, politici ho ale nevyslyšeli. Důsledkem jsou tak škrty v rozpočtu České televize, které se dotkly i sumy určené pro výrobu českých filmů – byla snížena na polovinu. Filmové pobídky letos nefungovaly čtyři měsíce. Odblokovat se je navýšením finančních prostředků povedlo docela nedávno. Otázkou zůstává na jak dlouho.

Na změny čeká i Fond kinematografie. Extrémně objemnou agendou dlouhodobě přetěžovaní členové rady občas dělají rozhodnutí, nad kterým zůstává rozum stát. Problémem je mimo jiné to, že do rady Fondu se dostávají lidé, kteří nemají vůbec žádnou zkušenost se čtením scénářů a studiem rozpočtů, tedy dvou klíčových parametrů pro posuzování kvality a životaschopnosti budoucího filmu. Je smutné, že když už byli do Rady zvoleni tvůrci velmi zkušení a všeobecně respektovaní (Jan Svěrák, Viktor Tauš, Saša Gedeon), ani jeden z nich nedokázal vydržet ve funkci až do konce svého mandátu. Všichni předčasně rezignovali. Novela zákona počítá s tím, že grantových komisí by v budoucnu mělo být víc, což by mělo přinést dvojí užitek – radní by neměli být přetíženi a o jednotlivých výzvách by mohli rozhodovat lidé, kteří dané problematice skutečně rozumí. Zvláštní kategorií jsou pak experti, velmi často spíš pseudoexperti, kteří na jednotlivé projekty žádající o podporu píší své posudky. Momentálně k jejich názoru radní prakticky vůbec nepřihlížejí mj. i proto, že řada z nich prostě nestihne posudek vypracovat v požadovaném termínu.

4) Dosavadní modely financování přestávají fungovat. Připočteme-li ke všemu výše napsanému extrémně rychle rostoucí náklady, tlak na zelené natáčení, který vede k takovým absurditám, že elektromobil je nabíjen uprostřed lesa z dieselového agregátu, neochotu soukromých firem bojujících o vlastní přežití investovat do filmu atd. atd., pak se výroba filmu stále víc stává dobrodružstvím na hraně hazardu než seriózním podnikáním s přijatelnou mírou rizik. Řada významných producentů proto výrazně utlumuje svoji činnost, někteří ji dokonce zastavili. Doufají, že jen dočasně. Další hodlají v nejbližší době fungovat spíš jako servisní producenti televizním projektům.

5) Paralyzovaná FAMU. K dobré atmosféře v českém filmu nepřispívá ani dlouhodobý mocenský boj dvou znepřátelených skupin na pražské FAMU, který se během let spíš prohlubuje, než aby se zlepšoval. Nejnovější kapitolou této nekončící kauzy je krádež a zveřejnění soukromé e-mailové korespondence některých jejích pedagogů na jaře letošního roku.

6) Podfinancovaná, zkratkovitá kritika. Ústup tištěných médií a rozmach médií digitálních mj. způsobil, že dnes se novinářem nazývá kdekdo, že je novinářská profese velmi špatně placená (zvlášť v kulturních rubrikách), že na pozicích editorů a šéfredaktorů často nejsou osoby dostatečně zkušené a erudované a že v době internetu má zásadní vliv na čtenost a tedy úspěch daného periodika či webu mnohem spíš rychlost než kvalita. První názory na viděný film se tak na internetu začínají objevovat doslova pár minut po skončení projekce. Taková, na bezprostředních dojmech a nikoliv pečlivé analýze postavená reflexe pro tvůrce, kteří nad látkou strávili zpravidla několik let, nemůže ani zdaleka představovat adekvátní zpětnou vazbu. Někteří novináři se navíc svoji osobní frustraci snaží dohánět hejtováním, laciným vtipkováním a někdy i vyloženým zesměšňováním některých tvůrců a jejich počinů, což kultivaci prostředí i kinematografie jako takové rovněž nepomáhá.

V záplavě převážně špatných zpráv, je tu ale i jedna velmi dobrá. České hrané filmy letos zažívají festivalově mimořádně dobrý rok: SVĚTLONOC – Zlatý leopard na MFF v Locarnu, IL BOEMO – hlavní soutěž na MFF v San Sebastianu, KDYBY RADŠI HOŘELO – sekce Panorama na MFF v Berlíně, Cena za nejlepší scénář na MFF v Pekingu, OBĚŤ – sekce Horizonty na MFF v Benátkách, sekce Contemporary World Cinema na MFF v Torontu, PODEZŘENÍ – sekce Berlinale Series na MFF v Berlíně, SLOVO – Cena za režii a Cena za mužský herecký výkon na MFF v Karlových Varech, HRANICE LÁSKY – hlavní soutěž na MFF v Karlových Varech. Některé účasti na některých festivalech přitom zatím ještě nebyly veřejně oznámené, ale tvůrci už o nich vědí. V drtivě většině případů jde o mladé a začínající tvůrce, což by mohlo znamenat, že nastává tolik kýžená generační obměna. Bylo by fajn, kdyby nešlo o sezónní výkyv a kdyby následující léta dokázala letošní úrodu potvrdit.

Vzhledem ke všem výše zmíněným problémům, to ale nebude jednoduché. Na období jara až podzimu 2023 je zatím nahlášena jedna jediná premiéra českého filmu. Krize se začíná projevovat jako první na kvantitě. Co udělá s kvalitou?

* Srpen 2022 – Další skvělá zpráva, tentokrát z Pekingu. Komedie KDYBY RADŠI HOŘELO scenáristů Adama Kolomana Rybanského a Lukáše Csicselyho získala na tamějším mezinárodním filmovém festivalu Cenu za nejlepší scénář v kategorii Forward Future!

* Srpen 2022 – Po světové premiéře na festivalu v Benátkách čeká debut režiséra Michala Blaška OBĚŤ uvedení na další prestižní filmové přehlídce v kanadském Torontu. Příběh jedné lži, která dokáže rozpoutat velkou celospolečenskou bouři, bude do českých kin uveden na podzim letošního roku. Gratulace všem tvůrcům a velká radost pro nás, hrdé koproducenty!

* Srpen 2022 – Po šestadvaceti natáčecích dnech vrcholí na Rakovnicku a Mělnicku natáčení česko-slovenského filmu CITLIVÝ ČLOVĚK režiséra Tomáše Kleina. V adaptaci bestselleru Jáchyma Topola hrají hlavní role David Prachař, Jaroslav Cuhra, Tatiana Dyková, Jiří Schmitzer, Jiří Lábus, Vladimír Javorský, Alexandra Borbély, Milan Mikulčík, Jan Jankovský a další. Producenty filmu jsou Tomáš Michálek a Ivan Ostrochovský.

* Srpen 2022 – Pokud lze věřit historii elektronické komunikace, tak se scenáristou Markem Epsteinem jsme se o filmové verzi příběhu bratrů Mašínů začali bavit nejpozději v roce 2009. Na začátku léta 2010 byla na světě první verze scénáře. Po dvanácti letech psaní, příprav, složitého financování, na poslední chvíli zrušeného natáčení, nových příprav a ještě složitějšího dofinancovávání padla první klapka filmu BRATŘI režiséra Tomáše Mašína (velmi vzdálený příbuzný bratří Mašínů) 4. srpna v Praze na Žižkově. Po dvanácti natáčecích dnech v létě přijde hlavní část natáčení na podzim, právě v říjnu roku 1953 se totiž pětičlenná skupina bratří Mašínů pokoušela dostat přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína. Stálo proti nim dvacet tisíc policistů a ruských vojáků.

* Srpen 2022 – Se scenáristou a režisérem Jiřím Havelkou jsem dělal na obou jeho dosavadních filmech (VLASTNÍCI a MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST) a moc mě mrzí, že ten třetí, pracovně nazývaný ZAHRADNÍKŮV ROK nebo občas jen ZAHRADNÍK, můžu pozorovat jen zpovzdálí. Jirka v něm vypráví skutečný příběh zahradníka, který musel dlouhé měsíce a roky čelit stále drsnější šikaně svého movitějšího a mocnějšího souseda, aniž by mu policie, městský úřad či kdokoliv jiný dokázal účinně pomoct. Jirka Havelka tento příběh velmi šikovným a funkčním způsobem propojil s legendární knihou Karla Čapka Zahradníkův rok a co víc, do titulní role obsadil Oldřicha Kaisera. Film má odvážný koncept a já Jirkovi (i nám divákům) přeji, aby všechno do sebe zapadlo tak, jak má. Už jenom pro to, že takhle náročné natáčení Jirka ještě nezažil.

* Srpen 2022 – „Filmovku děláme takovou, jakou bychom ji sami chtěli mít,“ říká ředitelka LETNÍ FILMOVÉ ŠKOLY Radana Korená. Háček je v tom, že nakonec z ní sami nic nemáme, protože je to pro nás všechny celý týden jenom práce a práce. Ale o to víc náš těší, když se pak od návštěvníků filmovky dozvídáme, jak moc si to všechno užili. Letos se k nám těch super pozitivních ohlasů dostalo opravdu hodně, což nám dělá samozřejmě obrovskou radost. Pro mě osobně to letos všechno bylo nějaké náročnější a rychlejší než obvykle. Možná to bylo dáno i tím, že jsem měla za den i osm debat a úvodů, což je množství, při kterém se člověk pořádně nestačí ani nadechnout. Natož pak vydechnout. Ale i tak se už teď těším na příští filmovku – od 28. července do 3. srpna 2023 znovu v Uherském Hradišti!

* Červenec 2022 – Většinová společnost se v posledních desetiletích stále zřetelněji orientuje jen na přítomný okamžik. Na materiální a hmotné tady a teď. Minulost i budoucnost se jim zdá jako příliš vzdálená, abstraktní a nedůležitá. Myslím si, že pravý opak je pravdou, a vždycky si v této souvislosti vzpomenu na okřídlené „vědomí souvislostí“ Věry Chytilové.

Svým studentům s oblibou říkám, že stejně tak jako byly přijaty zákony o tom, že se Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil o stát a Václav Havel o svobodu, tak by měl být přijat i zákon o tom, že se MARTIN FRIČ zasloužil o český film. Stál u počátků zvukové éry českého filmu a sehrál v něm klíčovou roli. Byl to zejména a především on, kdo dal po mnoha desetiletích hledání a tápání českému filmu řemeslnou kvalitu, žánrovou pestrost a kvalitní herecké výkony. Ze slovního spojení “český film” dokázal udělat obchodní značku, záruku diváckého zájmu i úspěchu. A česká kinematografie z toho těží dodnes. Není na světě mnoho zemí, které by se mohly chlubit takovým zájmem diváků o národní kinematografii jako právě Česká republika. A celé to nastartovali Karel Lamač, právě Martin Frič a Vlasta Burian.

Jak se to Fričovi povedlo? Talent je jedna věc, s tím se buď narodíte nebo ne. Martin Frič ho bezpochyby měl. Otázkou je, jak velký podíl na jeho úspěchu měl talent a jak velký tvrdá práce a dřina. Pokoře se velmi rychle naučil. Několikrát bohužel i za velmi nepříjemných a bolestných okolností, kdy stál před soudním tribunálem a byl souzen (a odsouzen!) za smrt člověka. Pracovitost a zarputilost se u něj časem změnily v posedlost. Každý den, kdy netočil, považoval ve svém životě za ztracený. A když takových dnů bylo víc, než byl schopen unést, sahal po skleničce alkoholu.

Okusil prakticky všechny filmové profese, takže velmi dobře věděl, která, čím a jak je prospěšná výsledku. Nikdy nepodléhal emocím. Vždycky dokázal být věcný a i ve složitých situacích připravený najít rychlé a funkční řešení každého problému. Miloval herce. Snad proto že si sám herecké řemeslo okusil, herce nikdy nestresoval. Dokázal je vést velmi nenápadně, ale o to účinněji. A dobří herci se pod jeho vedením měnily ve filmové hvězdy – Voskovec, Werich, Haas, Nový, Gollová, ale i Bohdalová atd. Tohle neuměl žádný jiný režisér u nás tak dobře jako právě Frič. Nikdy neměl potřebu se na filmovém plátně předvádět, vytahovat na diváka nebo si něco dokazovat před filmovou kritikou. Věděl, že s každým filmem začíná od začátku, že minulý úspěch mu negarantuje vůbec nic. Když viděl dobrý zahraniční film, byl ochoten na něj chodit zas a znovu, aby pochopil, jak té kvality bylo dosaženo. Byl prostě připraven se neustále učit a zlepšovat.

Natočil bezpočet skvělých filmů. Podle nejmenované fanouškovské databáze má neuvěřitelných 55 celovečerních hraných filmů v červených číslech. Padesát pět skvělých filmů!!! To je bilance, kterou se nemůže chlubit žádný jiný český režisér. Logicky nejvíc a nejúspěšněji se věnoval komediálnímu žánru. Kromě klasických komedií (Kristian, Roztomilý člověk, Mravnost nade vše, Život je pes, Ať žije nebožtík) uměl i ty kostýmní a výpravné komedie (Počestné paní pardbubické, Císařův pekař a pekařův císař) či ze školního prostředí (Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše). Natočil první a skvělou českou crazy komedii Eva tropí hlouposti a jednu z nejlepších českých parodií vůbec Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Vedle toho se mu ale dařilo i v psychologickém dramatu (Barbora Hlavsová, Dnes naposled, Past), životopisném filmu (Tajemství krve), kriminálním žánru (13. revír), v adaptacích literární a divadelní klasiky (Dobrý voják Švejk, Čapkovy povídky, Revizor, Baron Prášil), romancích (Prstýnek) a dokonce i pohádkách (Dařbuján a Pandrhola, Princezna se zlatou hvězdou). Měl na svědomí i vůbec první český zvukový velkofilm Jánošík, který by dost možná vyhrál festival v Benátkách, kdyby tam už o cenách nerozhodovali místo porotců Mussoliniho fašisté.

Jak to všechno dokázal? Kdo mu nezištně pomáhal? Jakým problémům čelil? Kvůli komu nebo čemu zemřel? A co už bohužel nestihl a nedokázal? Odpovědi na všechny tyhle otázky dá letošní LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA v Uherském Hradišti a ultimativní sekce věnovaná tvorbě Martina Friče, jejíž vznik jsem inicioval a kterou pak s péčí sobě vlastní připravil zejména Aleš Říman. Uvidíte to nejlepší z Fričovy filmové a televizní tvorby, můžete zajít na tři odborné debaty postupně mapující Fričův profesní a lidský vývoj nebo navštívit ve foyer kina Hvězda výstavu jeho fotografií ze sbírek Národního filmového archivu. Filmovka začíná v pátek 29. července a trvá do čtvrtka 4. srpna 2022.

* Červenec 2022 – Obrovská radost! Letos už podruhé se s debutujícím režisérem podíváme na velký světový festival. Snímek scenáristy Jakuba Medveckého a režiséra Michala Blaška OBĚŤ bude mít svoji světovou premiéru na festivalu v Benátkách v soutěžní sekci Horizonty. Dramatický příběh matky a syna a jedné zdánlivě banální lži, která dokáže rozpoutat velkou společenskou bouři, do českých kin dorazí 10. listopadu.

* Červenec 2022 – Teplota vzduchu 27 stupňů, teplota těla 37,8 stupně (test na covid negativní) a já čtu x-tou verzi scénáře, který bychom rádi příští rok natočili. Je to hodně netradiční film o pravdě a lži, o minulosti a současnosti a také o ženách. A moc bych si přál, aby hlavní role hrály dvě skvělé herečky, které spolu – světe, div se – ještě nikdy nehrály! Tak držte palce. Zatím můžu prozradit jen to, že scénář se jmenuje SVATÁ SVATÁ SVATÁ.

* Červenec 2022 – „Nejvtipnější, nejrozvernější a nejuvolněnější ze všech filmů Miroslava Krobota!“ Takhle hodnotil dnes ráno film VELKÁ PREMIÉRA na Dvojce Českého rozhlasu filmový kritik Vojtěch Rynda. Udělalo mi to radost. Je to film hodně jiný, než jaké tu vznikají. Na první pohled pro někoho možná až banální, jak málo se toho tam děje, pro jiného naopak moc náročný a zapouzdřený, jak vážných témat se tam dotýká, aniž by dával divákovi jasný návod k jejich použití. Nepodlehněte jednomu, ani druhému. Přistupte na tu perlivost a lehkost každodennosti, oddejte se hře a hraní si, potřebě víc být a cítit, než přemýšlet, spekulovat, bát se, kalkulovat, myslet na společenská pravidla, tedy na všechno to, co vás dnes a denně svazuje od rána do večera. Pak třeba dostanete víc, než byste od jedné komedie čekali. Ode dneška v kinech.

* Červenec 2022 – Scénář vznikal dlouho, peníze se shánély ještě delší dobu, ale nakonec se nemožné stalo skutkem a Karel Roden a jeho pedagožka z DAMU Regina Rázlová se poprvé setkávají před kamerou ve filmu scénáristy a režiséra Petra Slavíka TANCUJ, MATYLDO. Příběh bohémské matky, někdejší zpěvačky Matyldy, a introvertně založeného syna, soudního exekutora Karla, se dotýká jedné z nejčastějších nemocí současnosti – Alzheimerovy choroby.

* Červenec 2022 – A ještě jedna vzpomínka na letošní Vary. Premiérové publikum bývá všelijaké, spousta kamarádů, lidí vám nakloněných nebo blízkých, z jejich reakcí mnoho nevyčtete, proto se snažím brát premiéry spíš jako společenskou záležitost. O to větší jsem měl radost z karlovarské projekce filmu POSLEDNÍ ZÁVOD. Tři měsíce po premiéře narvaná projekce, prakticky celý sál zůstal i na debatu a spousta moc fajn dotazů – třeba jestli písničky, které se ve filmu zpívají v hospodě, jsou původní, nebo speciálně složené pro film. Tak vězte, že to jsou původní, dobové písně!

* Červenec 2022 – Ve středu 6. července měl v 11 hodin ve Velkém sále karlovarského Thermalu premiéru nový film režiséra Miroslava Krobota VELKÁ PREMIÉRA!

* Červenec 2022 – Před několika lety za mnou přišel režisér Jaroslav Brabec, že by chtěl udělat film o herečce Vlastě Chramostové. Nějaké nápady měl, ale konkrétnější představu veškerou žádnou. Přiznám se, že v první chvíli jsem v sobě bojoval s tím, zda se pouštět do filmu o člověku, se kterým jsem se osobně znal. Cítil jsem velký respekt a ještě větší zodpovědnost. Jardův entuziasmus byl ale natolik velký, že mi vlastně jiná možnost než kývnout nakonec nezbývala. Napadlo mě s látkou oslovit mladičkého scenáristu Pavla Gottharda, kterého už jsem nějakou dobu sledoval. To, co následovalo, není z hlediska čtenáře a budoucího diváka zajímavé – hledání, psaní, přepisování, dotahovaní, dílčí změny, ladění… V pondělí 4. července vyhlásila Filmová nadace ty vůbec nejlepší scénáře z 95 přihlášených. Pavel Gotthard se se scénářem k filmu VLASTA umístil na skvělém druhém místě a odnesl si finanční odměnu 180 tisíc korun. Mám obrovskou radost z výsledku ale i ze zdůvodnění:

„Scénář popisuje osudy herečky Vlasty Chramostové. Příběh vede diváka po klíčových okamžicích Vlastiny minulosti a vykresluje síť motivací, rozhodnutí a důsledků, které ji dovedly do extrémních životních momentů. Ambicí scénáře je ukázat komplexnost hereččina života. Hlavním tématem je vyrovnání se s vinou, očistné přiznání i katarze, kterou takové poznání přináší. Scénář na jedné straně navazuje na díla dotýkající se postavení umělce v totalitním režimu, na straně druhé aktuálností otázek provinění a morálky překračuje hranici zjednodušených filmových životopisů.“

* Červenec 2022 – Den před začátkem 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech zveřejnila trojice mladých filmařů, konkrétně Tomasz Wiński, Šimon Holý a Tereza Vejvodová, texty, v nich se snaží pojmenovat nejpalčivější problémy současné české kinematografie. Nejsou to texty širokospektrální a analytické, jsou to texty naléhavě osobní, vycházející prakticky výhradně ze zkušeností a potřeb zmíněných tvůrců, což ale neznamená, že jsou to texty méně zajímavé a méně relevantní. Možná naopak. Celé si je můžete přečíst na webu novyfilm.cz. Mnohé o nich vypovídají už jejich názvy: Nová česká intimita – manifest, Tady a teď, Odvaha k zranitelnosti.

Vnímám to jako velmi sympatickou iniciativu, jako výzvu k zahájení širší odborné i laické diskuse o tom, jaký český film tu momentálně máme a jaký český film tu mít chceme nebo aspoň mít můžeme. S tím je pak velmi úzce spojeno hledání odpovědi na otázku, proč tak dlouho nebyl žádný český film s výjimkou NABARVENÉHO PTÁČETE v hlavní soutěži nejprestižnějších filmových festivalů světa, tedy v Cannes, Berlíně a Benátkách?

Začnu tím, v čem s mladými filmaři souzním: „Českým hraným filmům chybí výrazná, současná a univerzální témata. (…) Kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává životu debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává.“ Za posledních deset let jsem se opravdu jen výjimečně setkával s látkami, které se vztahují k naší době a něco relevantního o ní vypovídají. A když už jsem na takový text narazil, snažil jsem se ho maximálně podpořit (z poslední doby třeba VLASTNÍCI, CHVILKY, KDYBY RADŠI HOŘELO, nebo ZAHRADNÍKŮV ROK). Většinou se ale české filmy pohybují ve zvláštním časoprostorovém vakuu, typická je pro ně snaha napodobovat něco, co už (dříve a lépe) udělali jiní. S tímto problémem se ostatně setkávám už na filmových školách. Mladí tvůrci nechtějí vyprávět o sobě a svých problémech, hledat odpovědi na něco, čemu sami nerozumí, co chtějí pochopit, jdou spíš po formální stránce věci a chtějí okolí dokazovat, že umí stejně dobře natočit něco, co udělali jiní a slavnější.

Autoři textů se shodně velmi kriticky vymezují k historickým a životopisným filmům, které v posledních letech vznikají. Že tyto filmy vznikají, je do značné míry dáno tím, že fond kinematografie dlouho zápasil s nedostatkem peněz, takže takové filmy dobrých dvacet let vůbec vznikat nemohly. Nebyly na ně prostě peníze. Teď je Fond výrazně lépe finančně saturován než v letech 1993 až 2012, proto tento dluh doháníme. Osobně si nemyslím, že je špatné takové filmy dělat. Ostatně, sám jsem jich pár udělal (MASARYK – premiéra na Berlinale, ŠARLATÁN – premiéra na Berlinale) a na dalších dělám (BRATŘI o skupině bratří Mašínů, která se v 50. letech prostřílela do Západní Berlína, VLNY o tom, proč se v srpnu 1968 bojovalo o rozhlas a nikoliv o televizi, ačkoliv televize byla v té době už mnohem silnějším médiem než rádio, VLASTA o herečce Vlastě Chramostové a lámání lidských charakterů v Československu 50., 60., 70., 80., ale i 90. let, FRANZ o spisovateli Franzu Kafkovi a introspekci moderního člověka). Pokud se film a dilemata hlavních hrdinů vztahují k dnešku, takový film má podle mě právo na život. Řada skvělých polských filmů posledních let nechť je toho důkazem. Je ale pravda, že ne všechny historické látky jsem vždycky přijal. Po filmu CHVILKY, který asi ve všech parametrech naplňuje výše zmíněný manifest Nové české intimity, přišla Beata Parkanová se scénářem filmu SLOVO. Zdálo se mi, že se v tom filmu chce Beata vyjádřit k těm nejpalčivějším problémům dneška a jen to celé kóduje do historicky bezpečného pohodlí roku 1968. Beata mi moji myšlenku víceméně potvrdila, přepsat text do současných reálií ale odmítla s tím, že dneska ještě nevíme, co je špatně a co ne, že to se dozvíme až za nějakých dvacet let. Toto historizující pohodlí mě nebavilo a na spolupráci jsme se tentokrát nedomluvili. Beata je ale nakonec s tímto filmem v hlavní soutěži karlovarského festivalu, takže si svůj úhel pohledu a vyprávění evidentně realizací obhájila.

S Wińskim, Holým a Vejvodovou nesouzním ani v tom, že se historické filmy dobře financují, opravdu nefinancují. Mnohokrát odložené natáčení filmu BRATŘI nechť je toho důkazem, o drsných zkušenostech producentů NABARVENÉHO PTÁČETE, ŠARLATÁNA, KRAJINY VE STÍNU, ZÁTOPKA a dalších ani nemluvě.

„Chceme se vymanit cenzuře dramaturgů, pedagogů, mentorů, ,expertů‘ všeho druhu, kteří nás formátují podle příruček, trendů, kvót a vlastního omezení. Z té všeobjímající systémové opatrnosti a nesvobody mohou vzniknout jen mrtvé, opatrné, nezajímavé filmy, které se snaží zalíbit všem, ale nemají páteř a ksicht,“ píše se v manifestu Nová česká intimita. Stejný názor jsem sdílel po svém nástupu do České televize před deseti lety. Uvědomoval jsem si, že pokud chceme kinematografii nějak změnit a posunout, musíme dělat něco jinak, nějaký ze zažitých postupů změnit či dokonce zcela ignorovat. Debutantům jsem tak před deseti lety po svém nástupu do České televize dával mnohem větší svobodu než jejich starším kolegům v naději, že právě jejich mládí, talent, intuice a odvaha českou kinematografii změní a posunou. Nestalo se tak. Snímky PARÁDNĚ POKECAL, PRACH nebo CESTA DO ŘÍMA jsou filmy, které díru do světa nejenže neudělaly, ale které dneska už prakticky nikdo nezná. Po této zkušenosti jsem v průběhu let svoji dramaturgickou strategii změnil o 180 stupňů a s debutanty (a jejich producenty) vedu o jejich filmech naopak mimořádně intenzivní debaty. Nechci jim něco vnucovat, snažím se jich hlavně ptát, aby opravdu do posledního písmene věděli, co a proč dělají. Snažím se je upozorňovat na možná rizika těch kterých rozhodnutí, protože by mohly mít jiný dopad, než jaký zamýšlejí. Mám dojem, že je to cesta úspěšnější, že DOMÁCÍ PÉČE Slávka Horáka, POSLEDNÍ ZÁVOD Tomáše Hodana, KDYBY RADŠI HOŘELO Adama Kolomana Rybanského, OBĚŤ Michala Blaška, KARAVAN Zuzany Kirchnerové nebo MANŽELÉ STODOLOVI Petra Hátleho jsou či budou tituly, které sítí času budou propadat mnohem hůř.

„Nová česká intimita jsou filmy, které vznikly ze zoufalství, jako provokace a pokus o oživení stojatých vod české kinematografie. Je to naše vzpoura proti systému, vzniklá z touhy vzít osud do vlastních rukou, nečekat několik let na zelenou a doufat, že nám konečně někdo ten film schválí, zafinancuje a vyprodukuje. Máme dost poslouchání, jak se mají dělat filmy. Nikdo není autorita, protože s nikým v Čechách se momentálně nepočítá na nejdůležitějších světových festivalech. Možná někdo kdysi věděl nebo ví, jak dělat svoje filmy, ale nikdo nám nemůže dávat návod na to, jak udělat film, který se sami snažíme udělat po svém. Máme dost poslouchání rad profesionálů, expertů a kritiků, kteří se staví do pozice autorit a určují, co je dobré a co je špatné. Nikdo neví, jak se to dělá správně, musíme se s tím konečně všichni smířit a společně hledat východiska,“ píše Tomasz Wiński v manifestu Nová česká intimita. On se se svým celovečerním debutem HRANICE LÁSKY letos dostal do hlavní soutěže karlovarského festivalu, Šimon Holý si oba své první filmy, tedy ZRCADLA VE TMĚ a snímek A PAK PŘIŠLA LÁSKA… ,zafinancoval a natočil sám doslova na koleně, ale s oběma se dostal do druhé karlovarské soutěže, loni nazývané ještě Na východ od západu, letos už Proxima.

Wiński má pravdu v tom, že nikdo nevíme, jak dělat filmy správně. Ostatně, kdyby takový zázračný vzoreček existoval, jeli bychom podle něj všichni a měli doma plné police Oscarů, Zlatých medvědů a Zlatých palem. S každým filmem jste, ať chcete nebo nechcete, zase tak trochu na začátku. To, co vás žene dopředu, je kombinaci intuice, zkušeností a víry v dobrý výsledek. Jelikož je ale film kolektivní záležitostí s bezpočtem proměnných, od počasí až po stoletou pandemii, nemůžete dopředu garantovat nikdy nic stoprocentně. V tomto směru je ale přesto otázkou, jestli některé schvalovací postupy nezměnit, jestli jsou opravdu optimálně nastavené. Se ŠARLATÁNEM jsme na Fondu poprvé neuspěli s tím, že by si paní režisérka měla lépe vybírat svoje scénáře. Dostali jsme peníze až napodruhé (na ten samý scénář) a dostali se do Berlína, širší nominace na Oscara, získali jsme nominaci na Evropskou filmovou cenu a pět Českých lvů navrch včetně toho za nejlepší film. S filmem ZPRÁVA jsme na Fondu opakovaně neuspěli a nakonec to byl film, který se prodal do neuvěřitelných 70 zemí světa. Peníze opakovaně na Fondu nedostal ani snímek KDYBY RADŠI HOŘELO Adama Kolomana Rybanského, který měl nakonec svoji premiéru na Berlinale a podle světového prodejce filmu mu hlavní soutěž v Berlíně unikla jen proto, že byl prostě podfinancovaný.

Producenti volí různé strategie, jak se radním zalíbit, a radní se schovávají za kolektivní (ne)vinu – většinou hlasují plus mínus všichni stejně, aby si navzájem kryli záda. Když před deseti lety vzniklo Filmové centrum ČT, byli jsme v něm tři králové – Helena Uldrichová, Tomáš Baldýnský a já. Několik let jsme fungovali právě ve formátu kolektivní (ne)viny. Za všechno, co se povedlo i nepovedlo, jsme mohli všichni tři, než vedení České televize rozhodlo, že každý projekt bude mít svého pověřeného kreativního producenta, tedy jednu naprosto konkrétní osobu, která za něj bude České televizi zodpovídat. S odstupem času musím říct, že to bylo velmi správné a šťastně rozhodnutí. S projektem jdeme každý od začátku, tedy vývoje, přes realizaci a distribuci až do okamžiku televizní premiéry. Teprve pak se hodnotí, jak úspěšný projekt to byl a jestli České televizi přinesl to, co jsme jí na počátku slíbili, že přinese. Nikdo z nás se nemůže ze své odpovědnosti vylhat už proto, že hodnotící kritéria jsou postavená na velmi tvrdých datech. Možná by taková adresnější odpovědnost prospěla i radním Fondu. Nesli by odpovědnost za svá rozhodnutí a velmi rychle by se ukázalo, kdo své práci opravdu rozumí a kdo ne.

Manifest Nová česká intimita mj. vyzývá k upřímnému dialogu. Pokusil jsem se tu rukavici zvednout, jakkoliv si uvědomuji, že mezi dvěma projekcemi na karlovarském festivalu nemám ten potřebný klid a soustředění. Třeba tu debatu i tak v něčem posune aspoň o kousek dál.

* Červenec 2022 – Po dlouhé době nemám žádný film v hlavní soutěži karlovarského festivalu. A nějak mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Jednak nemůže být každý den posvícení a jednak jsem měl letos film na Berlinale, což je úspěch jako hrom, takže si fakt nemůžu stěžovat. Přesto se po červeném koberci ve Varech i letos projdu. Ve středu 6. července bude mít v 11 hodin ve Velkém sále hotelu Thermal světovou premiéru VELKÁ PREMIÉRA, novinka režiséra Miroslava Krobota, na níž jsem měl tu čest se podílet. Debatovat o tomto filmu budeme tentýž den od 17 hodin v Domě ČT, kdyby měl někdo z vás čas a chuť.

Na témže místě, tedy v Domě ČT, představíme v úterý 5. července od 13 hodin veřejnosti vůbec poprvé i čtyři nové televizní komedie scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, RUCE V ZÁRUCE, LEDVINY BEZ VINY a S PÍSNÍ V TÍSNI, které budou už brzy k vidění na obrazovkách České televize.

* Červen 2022 – Zítra, tedy 1. července 2022, to bude deset let, co jsem nastoupil do České televize jako hlavní dramaturg Filmového centra. Jednu z vůbec nejcennějších rad mi na začátku dali Marcela Pittermannová a Čestmír Kopecký. Oba mi nezávisle na sobě poradili totéž: „Nečtěte všechno!“ Jednak prý abych se ze všech těch scénářů nezbláznil a jednak abych pod tíhou enormní nekvality, které je prostě drtivá většina, nezačal vnímat látky docela průměrné za ty, které by se měly realizovat. Byla to pro mě rada užitečná a cenná a ještě jednou za ní moc děkuju!

Po deseti letech bych k ní přiřadil ještě jednu neméně důležitou radu: „Pravidelně opouštěj svoji bublinu!“ Je potřebné občas vypadnout ze světa, ve kterém se dnes a denně pohybujete, do světů docela jiných – jak geografických, tak hodnotových. Prostě poznat, že svět jsou i jiné než vaše problémy a tím dát jinou optiku a perspektivu i tomu svému každodennímu pinožení. Stačí sednout na kolo a jet a jet a dostanete se do míst, kam byste se nikdy nedostali, a kde potkáte lidi, které byste nikdy nepotkali. A občas je fajn udělat ještě radikálnější změnu a vypadnout mimo tu naši středoevropskou kotlinu a zjistit, že Česko není pupíkem světa a že všude žijí moc fajn lidi.

Posledním takovým výpadem mimo realitu byla moje návštěva Wimbledonu. Obrovský zážitek bylo jenom stát tu šestihodinovou frontu na lístek. Systém fronty, její organizace s řazením do zástupů jak na spartakiádě, s udělováním pořadových čísel a následným kroužkováním podle toho kterého kurtu, na který chcete zavítat, do toho distingovaní pánové a dámy seniorského věku s páskami „Honorary Steward“ na rukávě, kteří s vámi zapředou čas od času krátký rozhovor o počasí, o tenise, o zemi, ze které jste přijel, o rozmachu malých pivovarů či čemkoliv jiném jenom proto, aby ve frontě udrželi dobrou náladu, to všechno dává celému dni specifickou atmosféru velkého očekávání a těšení. A to nemluvě o ostatních lidech ve frontě: urostlý černoch, který už navštívil všechny tenisové grandslamy, stařičká paní o berlích a s rozkládací židličkou, kterou ovšem před vstupem na stadion musí vyhodit do koše, otec se dvěma dospívající syny… Prostě co člověk, to nějaký příběh. Z těch šesti hodin čekání by se dala uplést stejně tak dobře komedie jako psychologické drama. A to všechno je jen velká předehra k tomu, co nastane, když konečně projdete branou dovnitř areálu. Najednou jste na nejslavnějším tenisovém turnaji světa mezi všemi těmi dámami v extravagantních kloboucích a prošedivělými Siry s důstojnými hůlkami v ruce, díváte se na nejzářivější tenisové hvězdy z odstupu pár metrů, obdivujete odhadem devadesátiletou rozhodčí stojící na čáře a uvědomíte si, že sny se dají plnit v jakémkoliv věku, jen je potřeba za nimi jít. Třeba se o tom někdy rozepíšu víc, ale teď zpátky do práce. A zítra do Varů!

* Červen 2022 – Nosím to v sobě už skoro týden. Dozvěděl jsem se to až na české premiéře filmu KDYBY RADŠI HOŘELO a pořád na to musím myslet. Světový prodejce našeho snímku, společnost Pluto Film, údajně od pořadatelů Berlinale dostala informaci, že pokud by production value našeho filmu bylo na vyšší úrovni, byli bychom v hlavní soutěži! Český film v hlavní soutěži Berlinale teprve podruhé za posledních třicet let! Neuvěřitelné! Bohužel, radní Státního fondu pro podporu kinematografie (nebudu je tu vyjmenovávat, ať si sami sáhnou do svědomí) nás v jednotlivých grantových řízeních opakovaně podpořit odmítli, takže tenhle ohromný úspěch pro českou kinematografii, po kterém všichni tak toužíme, nás minul.

Tak snad to vyjde někdy příště!

* Červen 2022 – Na premiéře jsem už zažil leccos, ale včera jsem se nasmál opravdu hodně. Premiéra filmu KDYBY RADŠI HOŘELO v pražském kině Světozor, delegace tvůrců nastupuje před publikum přesně tak, jak moderátor vyvolává jejich jména. Končí úvodní potlesk a slova se ujímá dojatá producentka, děkuje hercům, tvůrcům. Po ní se ujímá slova druhý producent, děkuje koproducentům. A najednou podivný ruch, jako že se něco stalo, že něco není v pořádku. A za chvíli už se to provalí. Moderátor večera (a jeden z herců ve filmu) Vladimír Škuléty jaksi zapomněl na jméno toho nejdůležitějšího, který kvůli tomu až dosud zůstával za dveřmi – na jméno režiséra! Adam Koloman Rybanský to vzal s úsměvem: „Jsem rád, že jste mě nakonec vzali mezi sebe.“ A Mirek Škultéty? „Tak teď už je jasné, že si v dalším Adamově filmu nezahraju.“

* Červen 2022 – Režisér Adam Koloman Rybanský mě zaujal už svými studentskými filmy. Byly zcela jiné než snímky jeho vrstevníků. Ano, měly v sobě něco starého, ale příjemně starého, něco co se zajímavým způsobem vztahovalo k poetice Nové vlny 60. let. Hlavně v sobě ale měly oko vnímavého pozorovatele, přirozenou, nehranou empatii k postavám a prostředí, o kterých vypráví, a kdesi vzadu i docela nenápadnou, ale o to upřímnější vypravěčskou něhu. Už tehdy jsem si v duchu říkal: „Tenhle kluk je talent, toho sleduj.“

A pak se ke mně dostal scénář filmu KDYBY RADŠI HOŘELO, v němž se všechna témata, o kterých Adam dosud vyprávěl anebo okolo kterých zatím jen opatrně kroužil, potkala naplno – krásy i úskalí chlapských přátelství, síla lži, manipulace, zahleděnost do sebe samého, nesnášenlivost, rasismus větší i docela malý, ale to neznamená že méně nebezpečný. O tom všem Adam se spoluscenáristou Lukášem Csicselym vypráví neobyčejně vtipně a s lehkostí až překvapivou.

O to víc mě překvapovala opakovaná neochota členů Rady Státního fondu kinematografie snímek podpořit. Zas a znovu se projekt v jednotlivých grantových řízeních umísťoval ve spodních patrech hodnotících tabulek a ve chvíli, když už jsem si byl prakticky jistý, že nás nemohou nepodpořit, udělali něco zcela nečekaného – nechali nás jako první pod čarou s tím, že peníze, které nám mohli dát, nechali raději propadnout. Se silnějším projevem nedůvěry vůči nějakému projektu jsem se dosud nesetkal.

Snímek tak vznikal s minimalistickým rozpočtem v naprosto šílených podmínkách (velké díky za podporu aspoň Zlínskému kraji!). Velikonoce jsme natáčeli v listopadu 2020 a v lednu a únoru 2021. Opakovaně nás zastavoval nejen covid a počasí, ale i jiné zdravotní trable. Všichni a herci zejména strašlivě mrzli. O to větší radost jsem měl, když si film do svého programu vybralo Berlinale, jeden z nejprestižnějších filmových festivalů světa. Jak kdosi zjistil, Adam byl ve svým dvaceti sedmi letech vůbec nejmladším ze všech režisérů a režisérek, kteří byli pozváni. Už to samo o sobě je velká čest.

Moc mě potěšili ale i jiné reakce. Zdena Mejzlíková v Divadelních novinách mluvila o propracovaném scénáři s vyváženou dynamikou, promyšlené a precizní režii, autentických dialozích i civilním herectví profesionálů plně souznícím s neherci. Petruška Šustrová v Lidových novinách psala o velkolepém díle, které vypráví o zásadních společenských problémech, a velmi zajímavě si všimla, jak snadné je manipulaci podlehnout a jak nesnadné je se z jejích pout vymanit.

Oproti tomu Lucie Výborná se v rozhovoru s Miroslavem Krobotem na Radiožurnálu k filmu vyjadřovala velmi kriticky a mimo jiné se ptala, jestli lze vůbec o vážných tématech vyprávět v provinčních kulisách. Jak řekl Miroslav Krobot, lze. Důkazem nechť je Maryša, zřejmě nejlepší české drama, které bylo kdy napsáno.

Ale víte co, nejlepší ze všeho bude, když na film vyrazíte do kina a úsudek si uděláte sami.

* Červen 2022 – Animované film jsou běh na hodně dlouhou trať. Natáčení zpravidla trvá několik let, přičemž skládání jednoho obrázku za druhým je práce mimořádně titěrná, vyžadující nekonečnou dávku trpělivosti a optimismu. Například realizace filmu PŘES HRANICI trvala pocitově nekonečných devět let! O to víc zamrzí, když se pak v jednom roce na festivalech potkávají hned dva animované filmy, na nichž jste dělal. A protože jsou oba skvělé, přetahují se navzájem o ceny. Právě tohle se děje filmům MOJE SLUNCE MAD a PŘES HRANICI, nejnověji na Animafestu v chorvatském Záhřebu.

* Červen 2022 – Drobná radost při pondělním ránu. CESTA DOMŮ byla nejsledovanějším pořadem neděle 12. června 2022 na všech tuzemských televizích. Ačkoliv běžel na ČT2 fotbal Španělsko – Česko a ačkoliv z hlediska sledovanosti nebývá červen nejsilnějším měsícem, dosáhl závěrečný díl trilogie režiséra Tomáše Vorla na velmi pěkných 838 tisíc diváků!

* Červen 2022 – V neděli 12. června 2022 bude mít na ČT1 televizní premiéru film scenáristy a režiséra Tomáše Vorla CESTA DOMŮ, závěrečný díl trilogie o životě na současné české vesnici. Film to měl těžké během natáčení, ještě těžší s uvedením do kin, které se kvůli covidu několikrát odkládalo. Cestu si na něj v září 2021 na začátku další pandemické vlny našlo jen něco málo přes deset tisíc diváků, což mi přijde škoda. Jednak proto že sami herci na premiéře říkali, že je to díl ze všech tří nejlepší, a také proto, že několik odborníků v této souvislosti mluvilo o nejdospělejším filmu Tomáše Vorla. Tak se v neděli podívejte, jestli budete mít chuť.

* Červen 2022 – Do filmu VELKÁ PREMIÉRA, který se tehdy ještě jmenoval Šnajdr, se mi moc nechtělo. A to hned z několika důvodů. Producent Ondřej Zima se ale ukázal být velkým pokušitelem a pokoušel mě tak dlouho, až jsem nakonec přece jen kývl. Když už jsem ale kývl, někde hluboce uvnitř jsem se zařekl, že o to víc budu do všeho kecat. A taky jsem kecal! Takže Ondřej možná chvílemi i litoval, že mě do projektu uvrtal. Nakonec ale vznikl snímek, který mám moc rád. Dneska se na netu objevil jeho trailer, přičemž svoji velkou premiéru si film odbude na festivalu v Karlových Varech!

A o čem to je? Je to hořkosladká komedie o jednom herci, co si rád hraje, manželce, které to vadí, babičce, kterou to baví, a řediteli, který se tomu diví.

* Květen 2022 – Česká televize musí reagovat na klesající reálnou hodnotu svých příjmů. Zatímco reálná hodnota televizního poplatku poklesla od jeho poslední úpravy v roce 2008 o 36 %, průměrná mzda v České republice stoupla za stejnou dobu o 67 %. V praxi to znamená, že se pro nejbližší léta bude škrtat téměř jedna miliarda korun. Bude se rušit kanál ČT3, bude se propouštět a bude se omezovat spousta dalších věcí. Původní dramatická tvorba bude škrtat 320 milionů korun, distribuční filmy budou mínus devadesát milionů korun!

* Květen 2022 – Na 19. ročníku Neisse Film Festivalu, na němž se utkává to nejlepší z tvorby Německa, Polska a Česka, byl hned trojí důvod k radosti. Snímek KDYBY RADŠI HOŘELO získal Cenu za nejlepší scénář a Cenu za scénografii, film POSLEDNÍ ZÁVOD pak získal Cenu diváků! Gratuluji!

* Květen 2022 – Měl jsem to štěstí potkat se s ním na dvou společných projektech. Jednak na pozoruhodném dokumentu jeho syna Pepíka o stáří a herecké sounáležitosti HOTELIÉR a jednak na pohádce režiséra Jiřího Stracha ANDĚL PÁNĚ 2, kde si zahrál s nadhledem a noblesou sobě vlastní docela malou roličku svatého Josefa. Byla to vůbec jeho poslední filmová role v životě.

Zážitků s ním mám ale mnohem víc. Vůbec poprvé jsme se potkali někdy počátkem 90. let, kdy byl jedním z hostů tehdy velmi populárního Videostopu. Já se na natáčení dostal jako student žurnalistiky a vůbec poprvé v životě zažíval, co to znamená přímý přenos, že to neobnáší jen samotné vysílání, ale i velmi důkladnou přípravu před vysíláním včetně zkoušky celého pořadu (samozřejmě s jinými otázkami, než jaké byly potom v přímém přenosu). Seděl jsem v publiku hned za panem Abrhámem a během zkoušky, která se několikrát z technických důvodů zastavovala, mu párkrát poradil správnou odpověď na položenou otázku. Jemu se to velmi zalíbilo a po zkoušce na mě mrkal, abych mu takhle napovídal i během přímého přenosu, což samozřejmě nešlo. O nějakých deset let později, když jsem se stal součástí Videostopu jako odborný poradce, tehdy se to už jmenovalo Nový Videostop, jsem to vyprávěl Janu Rosákovi a ten slíbil, že inkriminovaný díl v archivu najde, ale buď nenašel, nebo na to zapomněl. Škoda, docela rád bych se podíval.

Ještě radši ale vzpomínám na debatu v uherskohradišťském kině Hvězda, kterou jsem měl tu čest vést. Už nevím, po jakém filmu to bylo, ale byla to jedna z nejdelších debat, kterou jsem kdy na Letní filmové škole vedl. Ten vždy tak plachý a ostražitý JOSEF ABRHÁM (14. 12. 1939 – 16. 5. 2022) se nečekaně uvolnil, pocítil blízkost s mladým publikem, které nezajímaly žádné bulvární blbosti, a povídal a povídal a povídal. Bylo to fajn. Neuvěřitelně fajn. Takový ten okamžik, kdy už v tu chvíli víte, že jste svědky něčeho výjimečného, co se nikdy nezopakuje. Pan Abrhám vzpomínal na divadlo, filmy, kolegy, mládí v nedalekých Kunovicích, odkud pocházel, i to, jak to přišlo, že stál v sedmi letech modelem sochaři Janu Habartovi pro sochu Pískajícího chlapce, která dodnes zdobí uherskohradišťské muzeum.

Zapomenout nemůžu ani na premiérové uvedení HOTELIÉRA rovněž na Letní filmové škole. Po projekci a následné debatě jsme s ním, Pavlem Landovským, Janem Kačerem, Pepíkem Abrhámem mladším a producentem Vladimírem Lhotákem seděli v nádherné letní noci na terase kina Hvězda, volali Vladimíru Pucholtovi do Kanady, vzpomínali, tedy oni vzpomínali, já jen nábožně poslouchal, a vůbec se měli moc hezky. Pavel Landovský mi tehdy dokonce prorocky pravil: „Nečum do toho mobilu a buď rád, že tu jsi.“

Další velmi silnou vzpomínku mám z loňského pohřbu paní Libuše Šafránkové. Pepík Abrhám mě nabádal, ať jdu tatínka pozdravit, že bude rád, ale já se ostýchal. Viděl jsem, jak je zlomený smutkem a jak ho trápí zdraví, a říkal si, že v tak těžké životní chvíli by měl mít okolo sebe spíš své vrstevníky a celoživotní přátele než mě.

A dnes si vyčítám, že jsem to neudělal. Byl to výjimečný herec a také noblesní a mimořádně laskavý člověk.

* Květen 2022 – Po dlouhém shánění peněz a několika odkladech se konečně blíží první klapka historického dramatu BRATŘI o skupině bratří Mašínů, která v letech 1951 až 1953 bojovala proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. Legendárním se pak stal zejména jejich útěk přes východní Německo do Západního Berlína na podzim 1953. Ačkoliv je pronásledovaly desetitisíce policistů a vojáků, třem z pěti mladých mužů se podařilo dostat na Západ – Ctiradovi Mašínovi, Josefu Mašínovi a Milanu Paumerovi. Zbyněk Janata a Václav Švéda byli dopadeni, vydáni do Československa a tam popraveni. Pro jedny se stali hrdiny, jiní je dodnes nazývají vrahy. Příběh scenáristy Marka Epsteina a režiséra Tomáše Mašína se snaží o věrnou rekonstrukci všech tehdejších událostí s tím, že nechává na divákovi, aby si on sám rozhodl, jakou nálepku potomkům legendy protinacistického odboje Josefa Mašína (1896-1942), kteří sami byli v roce 1945 oceněni medailí Za chrabrost, dá. Ačkoliv snímek vzniká v rozsáhlé mezinárodní koprodukci Česka, Německa a Slovenska a byl kromě českého fondu podpořen mj. i evropským fondem Eurimages, pořád nějaké peníze v rozpočtu chybějí. Pokud byste chtěli přispět, podívejte se na stránky Hithit – BRATŘI. Staň se součástí příběhu o bratrech Mašínech!

* Květen 2022 – Moc příjemné povídání s Jakubem Menšíkem, finalistou juniorky na letošním Australian Open.

* Květen 2022 – Výročí konce druhé světové války je příležitostí na televizních obrazovkách znovu uvést film ŽELARY scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Ondřeje Trojana. Filmová adaptace příběhu spisovatelky Květy Legátové patří dle mého k tomu vůbec nejlepšímu, co v české kinematografii po roce 1989 vzniklo. Ostatně je to snímek, který byl v roce 2004 nominovaný na Oscara. Ačkoliv se vznikem filmu nemám vůbec nic společného, byl jsem se na natáčení jen dvakrát podívat, to místo, kde se natáčelo, jsem si zamiloval. A Jozova chalupa stále stojí, nedaleko Zázrivé na Slovensku, doslova kousek nad hotelem Havrania.

* Duben 2022 – „Dotočeno!“ Víc asi nejsem v tuhle chvíli o komedii scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka pracovně nazývané REKTUM schopen říct. Jednou, až od toho všeho budu mít patřičný odstup, o tom všem snad napíšu víc. Teď hurá do střižny, tam se ukáže, co jsme si nadrobili. Jinak všechny čtyři filmy z cyklu HLAVNĚ TO ZDRAVÍ by mohly být k vidění na obrazovkách České televize snad už letos na podzim.

* Duben 2022 – Lakomá Barka je jedna z mých velkých filmových lásek. Zamiloval jsem se do ní už jako kluk a miluju ji dodnes. A stejně jsem si po letech oblíbil i její režisérku. Paní VLASTA POSPÍŠILOVÁ (18. 2. 1935 – 15. 4. 2022)  byla úžasně bezprostřední, neuvěřitelně přátelská, srdečná, pořád plná energie, až dětského nadšení, pravda, občas v něčem lehce splašená, ale to ji dělalo ještě zajímavější a milejší. Na festivalech se ke mně vždycky hlasitě hlásila. „Neviděl jste někoho od nás?“ ptala se po dalších animátorech. „Já tu už nikoho neznám, já jsem ráda, že tu mám aspoň vás,“ hrnula se ke mně vždycky vděčně, aby prohodila aspoň pár slov. V posledních letech jsem festivalům moc nedal. Dlouho jsem ji neviděl. Nevím, jak se jí dařilo. Takoví přátelé, abych jí volal, jsme zase nebyli. Ale chyběla mi. Ta její živelnost a nakažlivý optimismus. A bude mi chybět. Moc.

Paní Vlasto, díky za Barku. A zdaleka nejen za ni! Byla jste posledním velikánem z Trnkovy éry.

* Duben 2022 – Podle nejmenované fanouškovské databáze je film POSLEDNÍ ZÁVOD pětadvacátým nejlepším českým hraným filmem v polistopadové historii. Když si člověk uvědomí, kolik stovek filmů za posledních 32 let vzniklo, tak nemůže nemít radost. Já ji rozhodně mám!

* Duben 2022 – V 90. letech se stala jeho žena Věra obětí zločinu. Po nějakých deseti letech producent Jan Bradáč pocítil potřebu se s celou tragédii vypořádat prostřednictvím celovečerního hraného filmu. Ale dalších deset let trvalo, než se to opravdu povedlo. Scénář nakonec jako svůj debut napsala Bradáčova druhá žena Vendula. Už jenom tím je STÍNOHRA výjimečná. Zajímavá je ale i poctivostí, se kterou vznikala.

Já sám jsem se tentokrát spíš jen zúčastnil, než abych opravdu nějak výrazně pomohl, protože dramaturgů bylo na projektu víc než dost. Ale i tak jsem za tu zkušenost rád, thrillerů u nás totiž moc nevzniká.

* Duben 2022 – Prvního dubna odstartoval režisér Tomáš Klein v Krnově na severní Moravě natáčení svého celovečerního debutu CITLIVÝ ČLOVĚK. Volná adaptace oceňovaného románu Jáchyma Topola je divokou road movie po naší blízké budoucnosti. „Chci divákovi nabídnout silný film, který ho konfrontuje s těžkými tématy dnešní doby,“ říká režisér, „ale zároveň mu skrze svou stylizaci, energii a živelnost nabídne východisko a povzbuzení. Film, který diváka třeba inspiruje k tomu, aby opustil komfortní zónu, a dobrodružství a nejistotu vnímal jako příležitost, která ho může posílit. Citlivý člověk je drama o komplikovaném vztahu syna a otce odehrávající se v žánru road movie. Je to bláznivá pouť, která se snaží postihnout vytěsnění smrti z našich životů a současně je podobenstvím o zasvěcení chlapce do dospělosti. Aby Eliáš mohl dospět, musí si uchovat svou dětskou citlivost nejen vůči cynickému světu, který ho obklopuje, ale i vůči vlastnímu otci, který svou citlivost upozadil.“ Ve filmu kromě jiných hrají David Prachař, Jaroslav Cuhra, Tatiana Dyková, Jiří Schmitzer, Vladimír Javorský, Jiří Lábus, Alexandra Borbély, Milan Mikulčík, Halka Třešňáková, Jan Jackuliak a Jan Jankovský.

* Duben 2022 – Režisér řady karlovarských znělek (mj. Miloš Forman, Casey Affleck, John Malkovich, Harvey Keitel, Danny De Vito, Věra Chytilová, Jude Law, Josef Somr, Andy Garcia atd.), dvou seriálů (Pustina, Bez vědomí), držitel čtyřech zlatých lvů za reklamu z festivalů v Cannes a jeden z nejceněnějších tvůrců světových reklam Ivan Zachariáš připravuje (konečně!) svůj celovečerní debut. KONEC SVĚTA je příběhem potomka ruské šlechtické rodiny, který kdysi utekl před sovětskými komunisty do Československa a teď tu po srpnu 1968 jako Rus čelí sovětské invazi do Československa. Silný příběh dědy Igora a jeho malého vnuka Tondy je autobiografickým vyprávěním scenáristy Ivana Arsenjeva (držitel Českého lva za Krajinu ve stínu). Projekt aktuálně získal podporu 276 tisíc euro z fondu Eurimages, tak snad už nic nebrání tomu, aby se na sklonku léta opravdu začalo točit.

* Duben 2022 – Ačkoliv je dnes 1. dubna, není to apríl. Po deseti letech jsem se rozhodl odejít z Filmového centra České televize. Ve veřejnoprávní televizi zůstávám i nadále a z pozice kreativního specialisty budu i nadále pracovat jak na distribučních filmech, tak o něco víc i na projektech televizních.

* Březen 2022 – Když člověk uklízí, leccos najde. Třeba tři roky starou verzi scénáře pohádky TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2. To jsme si ještě mysleli, že natáčet začneme na jaře 2020. Nikdo z nás tehdy neměl ponětí ani o covidu-19, ani o ruském útoku na Ukrajinu. Zpětně viděno – jak krásné časy to byly. Aktuální návštěvnost 322 tisíc diváků ale nepovažuji za vůbec špatnou. Je to zatím suverénně divácky nejúspěšnější film roku 2022.

* Březen 2022 – Když za mnou před nějakými šesti lety přišli režisér Tomáš Hodan s producentem Ondřejem Beránkem, že by chtěli znovu natočit legendární krkonošský příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, byl jsem k té myšlence zprvu hodně skeptický. Ptal jsem se jich: Koho dneska zajímá sto let starý příběh? A proč točit znovu něco, co už jednou natočené bylo (Synové hor, režie Čeněk Duba, 1956)?

Snažil jsem se kluky přesvědčit, ať se vykašlou na Hanče a Vrbatu a natočí film o tom třetím v příběhu, o němž se dosud mluvit nemohlo, o pražském Němci Emerichu Rathovi (1883-1962), člověku, který v mnohém předběhl dobu o dobrých sedmdesát let. Vegetarián, vyznavač zdravého životního stylu a bosé chůze. Neuvěřitelně všestranný sportovec, který se účastnil několika olympijských her. Za války se odmítl přihlásit k říšskému občanství, ačkoliv sám byl Němec, naopak skrýval německého Žida Borise Efenberga. Po válce kvůli tomu nemohl být odsunut, ale protože provozoval obchod s trampingovým zbožím, což se nelíbilo komunistickému režimu, byl na rok odsouzen do kriminálu „za propagaci amerického způsobu života“. Ovdověl, ve finanční tísni rozprodával svoje trofeje, ale přesto byl člověkem pořád otevřeným, optimistickým, pracovitým a sportumilovným.

Tomáš Hodan se nechtěl vzdát vize survival thrilleru z hřebenů Krkonoš a trval na Hančovi s Vrbatou. Já pořád dokola mluvil o Rathovi a chtěl ho do příběhu dostat nějak víc. Výsledná podoba filmu POSLEDNÍ ZÁVOD je kompromisem mezi oběma pojetími a troufnu si tvrdit, že nakonec kompromisem velmi šťastným.

Musím se ovšem přiznat, že v jedné věci jsem se přece jenom hodně mýlil. Příběh Hanče a Vrbaty je sice starý přes sto let, ale je pořád velkým fenoménem. A to nejen v Krkonoších. Naplno se to ukázalo na podzim 2020, kdy producenti rozjeli crowdfundingovou kampaň na podporu filmu, a navzdory tuhé covidové době se setkali s nevídaným ohlasem.

Přesně v den 109. výročí závodu na 50 kilometrů, tedy 24. března 2022, vstupuje POSLEDNÍ ZÁVOD do kin. Je to film hodně odlišný od všeho, co máte možnost v současné době vidět v kině a na nejrůznějších platformách – žánrem i zpracováním. Bylo by moc fajn, kdybyste ho neminuli. Věřím, že nebudete zklamaní.

* Březen 2022 – V neděli 13. března jsme dotočili další, už třetí komediální příběh scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka z cyklu HLAVNĚ TO ZDRAVÍ, tentokrát pracovně nazývaný LEDVINY. Jsem moc rád, že nám na účast v této komediální jednohubce kývlo tolik zvučných hereckých jmen.

* Březen 2022 – Je to odhadem nějakých dvanáct let, co jsem začal pracovat na scénáři pohádky DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ, poslední velké klasické české pohádky, která ještě nebyla zfilmována. Byla to práce mimořádně obtížná, při které jsme se prali s celou řadou problémů. 1) Zachovat filmu jeho pohádkovost, ale pokud možno vyhnout se jakékoliv repetetivnosti a překonaným klišé pohádky napsané v polovině 19. století (tři úkoly, tři přání, kouzelné babičky, kouzelné dary atd.). 2) Dát Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému, podle Karla Jaromíra Erbena třem supermanům zázračně spadlým z nebe, nějaký historický a společenský kontext. V našem případě jsou to tři unavení pohádkoví veteráni, jejichž umu a schopností lidé vždycky jen využívali. Pokud je potřebovali, měli je rádi. Jakmile je nepotřebovali, odkopli je a zapomněli na ně. 3) Prezentovat oba hlavní představitele jako dva moderní mladé lidi, kteří by byli dnešním dětem a náctiletým blízcí. 4) Pracovat se zlem novým, zajímavějším způsobem než dosud. Zlo není něco, co je dané a konstantní. Zlo je něco, co má své kořeny – ve strachu, v neschopnosti, v nízkém sebevědomí, v chabém vzdělání, v ponižování a šikaně atd. Zlo je něco, co je – na rozdíl od dobra – mnohem proměnlivější a nevyzpytatelnější. 5) V neposlední řadě jsme se pak prali s extrémní finanční náročností takového vyprávění.

A právě ten poslední bod je důvodem toho, proč jsem se s pohádkou musel v únoru 2022 rozloučit. O projekt projevila zájem komerční televize, která nabídla producentovi částku, jíž aktuálně nelze konkurovat. A protože jako zaměstnanec veřejnoprávní televize nemohu pracovat pro projekt televize komerční, musel jsem se rozloučit. Po šestnácti verzích scénáře a po té, co jsem – troufnu si tvrdit – měl zásadní vliv na to, že nám byl udělen grant Státního fondu kinematografie.

* Březen 2022 – Před pár lety jsem s Janem Svěrákem a jeho ženou strávil nad sklenkou vína několik velmi příjemných večerů na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Zvláštní bylo, že ačkoliv tehdy byly filmy a filmoví fanoušci doslova všude okolo nás, my o filmu neprohodili jedno jediné slovo. Oscarový laureát se cítil filmem unaven a s takovou vehemencí tvrdil, že už nikdy nic nenatočí, že jsem mu málem uvěřil. O to větší radost jsem měl, že svoje výhrůžky nenaplnil a přišel se scénářem filmu BETLÉMSKÉ SVĚTLO. Velmi hravá, místy nečekaně absurdní a s magickým realismem si pohrávající komedie o stárnutí vztahů, těla i intelektu představovala zajímavý a z hlediska diváckého i odvážný krok, kam a jak posunout tradiční svěrákovský příběh, tedy laskavé vyprávění ze života plné skvělých dialogů a nenápadného, ale o to působivějšího přesahu k něčemu obecně lidskému. Sám jsem zvědav, jak se tento atypicky typický produkt firmy Svěrák & Svěrák & Svěrák (ano, už je to třígenerační záležitost, protože film stříhal Janův syn a Zdeňkův vnuk a můj někdejší student František Svěrák) bude líbit.

* Březen 2022 – 29. ročník Českého lva nebyl ani tak o filmech jako spíš o válce, kterou v Evropě rozpoutalo Putinovo Rusko. O šílené, nesmyslné, agresivní válce, o níž jsme si mysleli, že v 21. století už není možná, ale také o obrovské solidaritě s Ukrajinou. Během přímého přenosu se vybralo dalších šest milionů pro Člověka v tísni, který svoji pomoc koordinuje přímo s kyjevskou radnicí.

Myslím, že tentokrát křišťálové sošky nikdo moc nepočítal. Nejvíc, osm, jich nakonec pobral životopisný velkofilm ZÁTOPEK, na němž jsem se jako hlavní dramaturg Filmového centra České televize podílel asi nejvíc tím, že jsem Davidovi Ondříčkovi řekl, že iniciační běh Emila Zátopka by měl být ve filmu jen jeden, proto ten druhý vystřihl.

Z projektů, na nichž jsem se podílel jako kreativní producent České televize (ATLAS PTÁKŮ – 9 nominací, CHYBY – 8 nominací, MARŤANSKÉ LODĚ – 1 nominace, POSLEDNÍ DEN PATRIARCHÁTU – 1 nominace), dokázala získat vítěznou sošku jen Pavla Gajdošíková za ženský herecký výkon v hlavní roli filmu CHYBY. Byla to její první velká filmová role a role setsakramentsky těžká, ale zvládla ji opravdu skvěle.

Gratulace všem vítězům i těm projektům a výkonům, které třeba pozornosti České filmové a televizní akademie ušly, ale byly neméně dobré.

* Únor 2022 – Byl to jeden z těch filmů, který musel své natáčení na jaře 2020 při první vlně pandemie covidu-19 zastavit. A byl to vůbec první projekt v Česku, který sebral odvahu v natáčení pokračovat. Vznik tohoto filmu nebyl v žádném ohledu jednoduchý. A výjimečný je i výsledek a to nejen vzhledem k velmi netradičnímu formátu obrazu. Režisér Václav Kadrnka v něm líčí příběh, který většina z nás velmi dobře zná. Někdo z vašich blízkých se ocitne ve velmi těžkém zdravotním stavu. Prognóza dalšího vývoje je krajně nejistá. Přejete si, aby svůj boj vyhrál, aby se k vám vrátil. Čelíte zcela nové vnitřní situaci. Od pragmatického přístupu se čím dál víc posouváte k iracionálním postupům. Je ve vás touha i zmatek. O tom všem je ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO. Od 24. února 2022 v kinech.

* Únor 2022 – Nelehkou kauzu manželů Stodolových si jako svůj celovečerní debut vybral dokumentarista Petr Hátle. Jak snadné je v Čechách vraždit staré lidi, aniž by si toho policie, lékaři či někdo jiný všiml? Po čem MANŽELÉ STODOLOVI vlastně toužili? A jak se žije s pocitem, že jsem vrah? Film se momentálně natáčí a v českých kinech by mohl být k vidění zhruba za rok.

* Únor 2022 – Pár fotek jako ohlédnutí za letošním ročníkem Berlinale a jedna historka navrch. Den po světové premiéře filmu KDYBY RADŠI HOŘELO vtrhla do Německa větrná bouře, která zastavila většinu vlakových spojů, těch dálkových zejména. Dostat se z Berlína byl najednou neřešitelný problém. Prvních několik hodin jsem setrvával ve falešné naději, že hned ten další spoj do Prahy pojede, než jsem pochopil, že České dráhy prodávají jízdenky i na spoje, které vůbec nevyjely. Webová stránka Deutsche Bahn měla v tomto směru mnohem lepší přehled, takže jsem pochopil, že je třeba hledat alternativní cesty, protože do Prahy v nejbližších dvanácti hodinách prostě nepojede vůbec nic. Paní v Reisezentrum Deutsche Bahn mi s úsměvem a ochotou navzdory nekonečné frontě v Berlíně uvízlých pasažérů vyhledala alternativní spoj, který bude vypraven místo zrušeného. Měl jet oklikou a mnohem delší dobu, ale měl mě dovézt alespoň do Drážďan. Nedovezl, protože byl také na poslední chvíli zrušen. Deutsche Bahn mi nabídly další možnost, regionálním spojem dojet do Elsterwerdy a odtud obdobně do Drážďan. Vlak opravdu jel, ale nadšení bylo předčasné, protože po dvou zastávkách i on zastavil. Definitivně. Vrátil jsem se tedy na berlínské hlavní nádraží, nechal si vrátit peníze (to dělají Deustche Bahn na počkání) a zaplatil si další nocleh v naději, že do rána bude všechno opravené. Nebylo. A předpověď počasí na další dny ještě horší. I rozhodl jsem se zajít do autopůjčovny a vzít si auto aspoň na cestu z Berlína do Drážďan, protože přes hranice auta nepůjčují, v naději, že dál už se prostě nějak dostanu. Bohužel, podobný nápad jsem neměl jen já, ale spousta dalších – všechna auta už byla půjčená. V nabídce zůstaly jen dodávky a náklaďáky, takže… Takže jsem vzal za vděk dodávkou, kufr hodil na korbu a vyrazil. A taky se v duchu smál, že jim nezbyl kombajn nebo něco takového. Ten totiž řídit neumím.

* Únor 2022 – Výbuchy smíchu, potlesky na otevřené scéně i jasně hmatatelný strach a okamžiky velkého diváckého napětí. Světová premiéra filmu KDYBY RADŠI HOŘELO sice probíhala kvůli covidovým opatřením před poloprázdným sálem Zoo Palastu, ale svou atmosférou byla nakažlivě euforická. Příběh malé moravské vesničky o pár obyvatelích evidentně zaujal. Po projekci se nejdříve hodně povídalo o octu, potom o mužích jako hlavních postavách příběhu, potom o pragmatičnosti jejich žen, dál o víře, životě na venkově, strachu, touze, naivitě a lecčems dalším. Jen slovu „hloupost“ se režisér Adama Koloman Rybanský důsledně bránil. Žádná z postav příběhu pro něj není jenom černá nebo jenom bílá. V českých kinech od poloviny června.

* Únor 2022 – Generální ředitel České televize Petr Dvořák vyslovil na premiéře filmu TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 jedno velmi odvážné přání. Chtěl, aby diváci měli jednou pro vždy ve své paměti spojenu premiéru právě tohoto filmu s koncem pandemie. A víkendová čísla návštěvnosti jako by chtěla jeho přání podpořit. Pohádku vidělo 94 371 diváků, což je jeden z vůbec nejlepší kinostartů v době covidové.

* Únor 2022 – Jindřiška Bláhová vedla pro časopis Respekt rozhovor s uměleckým šéfem mezinárodního filmového festivalu v Berlíně Carlem Chartrianem. Mj. se ho zeptala, jestli by mohl přiblížit, jak se konkrétní film – třeba právě česká komedie KDYBY RADŠI HOŘELO režiséra Adama Kolomana Rybanského – ocitne v programu Berlinale? Tady je jeho odpověď:

„Liší se to případ od případu. Kdyby radši hořelo byl zvláštní případ. Hodně se nám líbil. A když říkám nám, nemám tím na mysli jen tým, který je zodpovědný za výběr do sekce Panorama, ale i můj tým a mě osobně. Hodně jsme se bavili, kam by se nejvíc hodil. Je to divácký film a zároveň politický, protože si klade závažné otázky ohledně polarizace společnosti, nejen české. Je to pohádka, kde může být malá vesnice metaforou, ale tematizuje i to, co se v České republice a i v jakékoliv jiné demokratické zemi v Evropě řeší. Konkrétně konflikt mezi cizinci a vesničany, mezi násilím a smírem, mezi rolemi žen a mužů. Z toho nám nakonec vyšlo, že mu bude nejlépe slušet Panorama, abychom zdůraznili tenhle jeho aspekt. Věříme, že by ho mělo vidět co nejvíc lidí, bude zároveň soutěžit o cenu pro debut, což by autorovi mohlo pomoci v kariéře.“

Je nám potěšením i ctí zároveň!

* Únor 2022 – Za posledních deset let se na televizních obrazovkách vysílala dvacetkrát! Už to samo o sobě je neuvěřitelné, ale stejně dechberoucí jsou i čísla sledovanosti – hned jedenáctkrát byla sledovanost v divácké kategorii 4+ vyšší než milion diváků! Rozhodnutí udělat takto úspěšné pohádce volné pokračování chce hodně velkou odvahu a ještě větší sebevědomí. Přiznám se, že odvahu jsem v sobě našel, sebevědomí ne. Pokora ve mně zůstávala (a zůstává) pořád velká. A také je pravda, že TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 nevznikalo ani trochu snadno. Natáčení na jaře 2020 jsme museli kvůli covidu úplně zrušit. Na jaře 2021 jsme do natáčení navzdory další pandemické vlně šli, v prosinci 2021 nám to ale covid vrátil i s úroky, protože nás donutil z původně naplánované premiéry na poslední chvíli couvnout. Ani v současnosti není situace zrovna růžová, extrémně vysoká čísla nákaz sice pomalu klesají, ale rychlost návratu diváků do kin není o mnoho vyšší. V karanténě je například i Tomáš Klus, který se tak, bohužel, dnešní slavnostní premiéry (8. února 2022) nemůže zúčastnit.

Naštěstí rozhodující slovo nebude mít covid, ale diváci. Moc bych si přál, aby jim nové osudy nerozhodného Jakuba, hubaté Aničky i chrabrého hrnčíře Jana udělaly radost.

* Únor 2022 – Hanč, Vrbata a Rath se objeví ve stopě legendární Jizerské padesátky! Navíc na historických lyžích! Představitelé hlavních rolí filmu POSLEDNÍ ZÁVOD Kryštof Hádek, Vladimír Pokorný a Marek Adamczyk chtějí ukázat, jak poctivě kvůli filmu museli trénovat a v jak dobré kondici jsou, proto přijali výzvu a zúčastní se v rámci Jizerské padesátky běhu na 10 kilometrů. Mají můj hluboký obdiv, jízda na dobových lyžích je totiž opravdu hodně jiná než na současných běžkách.

* Únor 2022 – Ceny české filmové kritiky za rok 2021 znají své vítěze. Hned čtyři ze šesti nominací proměnil debut Michala Nohejla OKUPACE. Z filmů, na nichž jsem se podílel jako kreativní producent ČT, dosáhla na vítězství jen Pavla Gajdošíková za herecký výkon ve filmu CHYBY.

Bylo pro mě velkým potěšením letos sedět u „cool stolu“ spolu s mladou a mimořádně talentovanou krví českého filmu, která byla nominována v kategorii Nejlepší krátký film, mj. Annou Podskalskou, Eliškou Kováříkovou či Dianou Cam Van Nguyen.

* Leden 2022 – Jindřiška Bláhová z Respektu mě poprosila o pár odpovědí na otázky k článku, který připravuje. Když už jsem se s tím psal, dávám je i sem.

Má cenu udělovat filmové ceny? 

Ano. Je to hra, která pomáhá popularizovat obor. Může upozornit na filmy a výkony, které diváci v kinech minuli. 

Jaký mají význam pro obor?  

Zvenku přinášejí zviditelnění, zevnitř – aspoň pro mě – pocit určité pospolitosti a soudržnosti, příslušnosti k jednomu cechu.      

Vnímáte nějaký posun – co se udělování cen týče – mezi současností a situací před 10 nebo 20 lety? 

Mění se systém hlasování, bodování, zavádějí se předvýběrové komise, omezuje se, kdo pro co může hlasovat, prostě pořád se hledá ten optimální a pokud možno nejspravedlivější model hlasování, všeobecná spokojenost s výsledky ale stále nepřichází. A je otázkou, jestli vůbec někdy může přijít. V této souvislosti si velmi často vzpomenu na větu, kterou mi svého času řekl režisér Karel Kachyňa: „Jediný spravedlivý soudce je čas.“ 

* Leden 2022 – Kino v době rekordních covidových nákaz narvané do posledního místečka, smích (aspoň soudě podle posledních minut filmu, během kterých jsem se vloudil do sálu), spousta otázek… Takových novinářských projekcí moc nebývá. Prostě MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST!

* Leden 2022 – Z Francie přišla naprosto skvělá zpráva! Film PŘES HRANICI režisérky Florence Miailheové, na němž jsem měl tu čest se podílet, byl nominován na francouzskou výroční filmovou cenu César. Radost je o to větší, že mezi trojici nominovaných v kategorii nejlepší animovaný film se dostal i další český respektive koprodukční snímek MYŠI PATŘÍ DO NEBE režisérů Denisy Abrhámové a Jana Bubeníčka. Gratulace všem!

* Leden 2022 – Přesně v den 109. výročí tragického závodu na 50 km bude mít premiéru film POSLEDNÍ ZÁVOD scenáristy a režiséra Tomáše Hodana. Příběh Hanče a Vrbaty zná v této zemi asi každý, ale málokdo ví, že velmi důležitou roli v příběhu sehrál pražský Němec Emerich Rath. Za minulého režimu byl z příběhu vytlačován, my jsme se rozhodli ho vrátit do širšího povědomí. Už jen pro to, že to byl neuvěřitelný člověk a neuvěřitelný sportovec.

* Leden 2022 – Čtu stovky scénářů ročně, některé lepší, některé horší. Jen málokdy se mi ale stane, že zahořím láskou na první pohled. U scénáře k filmu KDYBY RADŠI HOŘELO se ten zázrak stal. Od první chvíle mi bylo jasné, že držím v ruce výjimečnou látku a že musím udělat maximum pro to, aby vznikla. Různí lidé nám házeli klacky pod nohy, trápilo nás i počasí, film ale nakonec přece jen vznikl a já se těším z toho nádherného šoku, že si svoji světovou premiéru odbude na jednom z nejprestižnějších festivalů světa – na Berlinale v sekci Panorama. Všem lidem, kteří na filmu pracovali, a byly to opravdu hodně těžké podmínky, moc děkuji! Zejména režisérovi a spoluscenáristovi Adamovi Kolomanovi Rybanskému, spoluscenáristovi Lukášovi Csicselymu, producentům Pavlovi Váchovi a Evě Pavlíčkové i statečným hercům Michalovi Isteníkovi, Miroslavu Krobotovi a Anně Polívkové.

* Leden 2022 – Film je kolektivní práce. Jeden by bez ostatních nezmohl nic. Proto se sluší poděkovat všem, díky jejichž umu, nasazení, obětavosti a vytrvalosti vznikly snímky a seriály, u nichž je předpoklad, že by snad mohly obstát i ve zkoušce časem.

Bylo mi ctí spolupracovat na filmech ZÁTOPEK (13 nominací), MUŽ SE ZAJEČÍMA UŠIMA (11 nominací), ATLAS PTÁKŮ (9 nominací), CHYBY (8 nominací), MOJE SLUNCE MAD (4 nominace), MARŤANSKÉ LODĚ (1 nominace) a POSLEDNÍ DEN PATRIARCHÁTU (1 nominace), které byly nominovány v 29. ročníku výročních filmových cen Český lev.

* Leden 2022 – Já bych to ještě neříkal, ale když už to prasklo, nezbývá než se k tomu přihlásit. Po veleúspěšném ŠARLATÁNOVI vyvíjíme de facto ve stejném personálním obsazení pro režisérku Agnieszku Holland nový scénář s všeříkajícím pracovním názvem KAFKA. A jak to prasklo? Vybrali nás mezi 34 projektů z 32 zemí na 19. ročník Berlinale Co-Production Market. Držte palce. Před větším scenáristickým oříškem jsem asi ještě nestál.

* Leden 2022 – Tak jsem poprvé v životě odhlasoval v prvním kole výročních filmových cen Český lev. Můj hlas (v každé kategorii se uděluje první, druhé a třetí místo za šest, tři a jeden bod) získalo – pokud jsem dobře počítal – 22 různých filmových a televizních projektů. Až mě překvapilo, jak široce jsem se rozkročil. Viděl jsem kvůli tomu sice i filmy, které by bylo lepší nikdy nevidět, ale to už k tomu patří, pokud chcete hlasovat opravdu férově. Dne 17. ledna 2022 budou vyhlášeny nominace. Sám jsem zvědav, jak moc se můj hlas potká s většinovým vkusem akademie.

* Leden 2022 – Jedním z nejoriginálnějších filmových plakátů posledních let byl ten k filmu VLASTNÍCI. Stejný autor, tedy David Zezula, je autorem plakátu i k dalšímu snímku scenáristy a režiséra Jiřího Havelky MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST. A zase je originální každým coulem. Osobně miluji hlavně jeho pravou část. 🙂

* Leden 2022 – Nedávno jsme se s Jiřím Bartoškou bavili o současných filmových plakátech. Hodně se mu líbil ten k filmu ZPRÁVA. kde jsou jen dvě siluety uprchlíků běžících vodou. Naopak silně nespokojeně se vyjadřoval k plakátům, které dnes převažují, bustám hvězd, které mají svým úsměvem lákat diváky do kin. Jsou snadno zaměnitelné a jejich výtvarná hodnota je většinou prachbídná. Velmi odvážnou cestou se v této souvislosti vydal režisér a producent Jan Svěrák. Plakát k jeho novince BETLÉMSKÉ SVĚTLO se opravdu zcela odlišuje od čehokoliv, co jsme v poslední době mohli vidět. Osobně jsem producentovi namítal, že pro mě osobně je to spíš obálka knihy než plakát k filmu, nakonec ale u svého záměru zůstal. Jak se líbí ilustrace Zdeňka Svěráka sedícího v rakvi vám?

* Leden 2022  – Letošní nominace na Ceny české filmové kritiky ovládl debut Michala Nohejla OKUPACE – má šest želízek v ohni (film, režie, scénář, herec, audiovizuální počin, objev roku). Čtyři nominace má ZÁTOPEK (film, režie, herečka, herec), po třech nominacích MOJE SLUNCE MAD (film, scénář, audiovizuální počin) a CHYBY (režie, scénář, herečka).

* Leden 2022  – Pokud jste u nějakého projektu České televize kreativním producentem, znamená to, že za něj zodpovídáte od vývoje přes výrobu, dokončování a distribuční premiéru v kinech až do okamžiku televizní premiéry daného snímku. Pak se stane součástí archivu a péče o něj už je svěřena někomu jinému. Dne 2. ledna 2022 se tak završila moje cesta se ŠARLATÁNEM. A byla to skvěla tečka za skvělým projektem – sledovanost bezmála 1,5 milionu diváků, suverénně nejsledovanější pořad dne na všech tuzemských televizích.

* Leden 2022  – Nesejděte ze své cesty a neztraťte své srdce! PF 2022