* Listopad 2024 – Už třetí Cenu diváků získal snímek scenáristy a režiséra Jiřího Mádla VLNY. Po karlovarském festivalu a festivalu CinEast v Lucembursku aktuálně zabodoval také na festivalu ve francouzském Arrasu. Spolu s cenou tvůrci získali i grant 6 tisíc euro na uvedení filmu ve Francii.

* Listopad 2024 – Americká kabelová televize Eurochannel koupila práva na film SVATÁ. Japonská veřejnoprávní televize NHK koupila minisérii DOCENT. Italská mediální společnost Mediaset pak projevila zájem o obě řady minisérie DOCENT. Obchody byly uzavřeny na říjnovém veletrhu audiovizuální tvorby Mipcom v Cannes.

* Listopad 2024 – Nemám ve zvyku vyjadřovat se k filmům svých kolegů, jednak se to nedělá a jednak na to není čas. Tentokrát ale musím udělat výjimku. Na pražské premiéře jsem viděl slovensko-český dokument PREZIDENTKA režiséra Marka Šulíka. Musím se přiznat, že mě hodně zasáhl. Není v něm sice nic, co by člověk nevěděl nebo nějak plus minus netušil (třeba jak probíhá taková cesta hlavy státu do válkou zasažené země), ale když těch posledních šest let vidíte poskládaných do 109 minut, je to až mrazivé. Je zdrcující vidět, jak vám politická kultura a demokracie mizí doslova před očima. A ještě horší je vědět, že existuje spousta těch, kteří by to samé chtěli udělat i v České republice. A že se jim to může povést. Lži, vulgarity, vypočítavé sázení na hloupost lidí. V jednu chvíli v dokumentu jedna z postav říká větu zhruba v tom smyslu, že je lepší nevědět, jaké hrůzy budeme muset ještě vydržet. A říká to dva měsíce před tím, než Rusko vpadne na Ukrajinu a my jako diváci roku 2024 už víme, co se za ty dva měsíce stane respektive stalo. Copak si asi budeme říkat my přesně za rok po parlamentních volbách?

* Listopad 2024 – Až se zpožděním se ke mně dostala informace, že SVATÁ byla po velkém úspěchu na Seoul International Drama Awards nominována mezi nejlepších pět televizních filmů světa i na Venice TV Awards. Společnost nám v nominacích dělaly projekty ze Španělska, Německa, Japonska a Francie, přičemž právě francouzský snímek Comme mon fils (On the Run) režiséra Francka Bretta byl nakonec vyhlášen vítězem. Je hezké dívat se na certifikát „celebrating the masterpieces of television“.

* Říjen 2024 – Časopis Vanity Fair zařadil snímek HRANICE režisérky Agnieszky Holland mezi nejlepší filmy roku 2024. Zároveň film získal nominaci na The Gotham Awards v kategorii Nejlepší zahraniční film. Vítězové 32. ročníku amerických filmových cen budou vyhlášeni v pondělí 2. prosince 2024.

* Říjen 2024 – Radost! VLNY mají aktuálně 700 tisíc diváků v Česku a 155 tisíc diváků na Slovensku.

* Říjen 2024 – Ta story mě prostě baví. Celý život pracujete převážně pro komerční televize. Jako režisér děláte, co vám nabídnou, přičemž někdy je to lepší práce, častěji ale spíš ta horší, a pak – hluboko po šedesátce – se spolu s manželkou rozhodnete vzít osud do vlastních rukou a pustíte se do svého prvního celovečerního filmu. Scénář napíšete společně s manželkou, manželka na něj sežene peníze a vy ho pak natočíte. V 67 letech! Film posbírá sedm nominací na Českého lva a dvě nominace na Ceny české filmové kritiky, ale na Finále Plzeň vám ho stejně nevezmou, protože podle nich není dost dobrý, a teď místo nějaké Plzně vyhrajete mezinárodní filmový festival v Santa Fe v Novém Mexiku ve Spojených státech! Jsem moc rád, že se filmu TANCUJ MATYLDO tak daří a jsem moc rád, že jsem tehdy na začátku celé té story Petrovi a Nataše Slavíkovým uvěřil. Moc nás nebylo a o to větší radost teď mám, hlavně za ně!

Petr Slavík získal od společnosti Panavision kameru v hodnotě 60 tisíc amerických dolarů, voucher na postprodukci ve společnosti Light Iron v hodnotě 30 tisíc dolarů a finanční odměnu jeden tisíc dolarů od Filmového institutu v Santa Fe.

* Říjen 2024 – V neděli ráno 13. října 2024 nás opustila paní režisérka VĚRA PLÍVOVÁ-ŠIMKOVÁ (1934-2024). Mám na ní několik moc hezkých vzpomínek. Nejen diváckých, ale i osobních. Pamatuju se, jak se nakažlivě smály s Drahuškou Královou na festivalu ve Zlíně jako dvě puberťačky, ačkoliv už to byly dámy v letech. Jsem jí vděčný, že mi vyšla vstříc a dala Jirkovi Mádlovi rychlokurz práce s dětským hercem, to když se Jirka rozhodl ve filmech nejen hrát, ale i filmy režírovat. A jsem rád, že jí Česká filmová a televizní akademie před několika lety udělila Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii a že si to na tom pódiu užila tak, jak si to užila. Paní režisérko, velká poklona a velké díky za všechny ty Krakonoše a lyžníky, Pány kluky, Lišáky-Myšáky, Rozmarýny, Veverky, Artuše, Merlina, Prchlíky i všechny další!

* Září 2024 – Neuvěřitelné se stalo skutkem! Na 19. ročníku Seoul International Drama Awards v jihokorejském hlavním městě získal film SVATÁ v mimořádně silné konkurenci těch nejlepších projektů z celého světa hned dvě vítězné trofeje – za nejlepší televizní film a za nejlepší herečku pro Jiřinu Bohdalovou. Nominace za nejlepší režii pro Jiřího Stracha a za nejlepší scénář pro Marka Epsteina sice zůstaly nenaplněny, ale i tak je to úspěch, který člověk nejvíc ocení, až když sedí v sále a vidí, jaké konkurenty vlastně měl. Mezi těmi nejdražšími a nejambicióznějšími projekty Netflixu, HBO, předních amerických, evropských, asijských i australských televizí jsme nejspíš byli projektem s tím vůbec nejmenším rozpočtem, o to víc nás těšily moc milé reakce, které jsme na náš film dostávali. Zdá se, že jsme zaujali hlavně originálním a silným příběhem s výbornými hereckými výkony.

Na plzeňském Finále nás výběrová komise vedená Lenkou Tyrpákovou nevybrala mezi to nejlepší, co v uplynulé televizní sezóně v České republice vzniklo, prostě nás vůbec nepustili do soutěže, a v dalekém Soulu si mezinárodní porota myslí, že SVATÁ patří mezi to vůbec nejlepší, co v uplynulém roce ve světě vzniklo.

A to jsme minulý týden získali za SVATOU i Silver Award na Heart of Europe ve Varšavě a jsme mezi dvaadvaceti nejlepšími televizními projekty Evropy (TV filmy, TV minisérie i TV seriály dohromady v jedné kategorii) v bitvě o Prix Europa. Tady se vítěze dozvíme v týdnu od 6. do 11. října.

Moc díky všem, kdo na tom projektu dělali. Já vím, vždycky se říká, že to byl složitý a náročný projekt, ale věřte, že tenhle opravdu byl.

* Září 2024 – Každý jsme měli nějaké dětství a skoro každý nějakou babičku nebo dědu. A ruku na srdce – každá babička a každý děda byli (či jsou) něčím zvláštní. A taky jsme mívali prázdniny, kamarády ze školy i ze sousedství, nějakou hudbu v uších, která tehdy zrovna hrála v rádiu nebo jinde, více či méně zvláštní sousedy, kterých jsme se buď báli nebo kterým jsme jen nerozuměli, a na svědomí také větší i menší lumpárny, které občas praskly a občas ne. O tom všem je nový film režiséra Bohdana Slámy KONEC SVĚTA. Ačkoliv se odehrává převážně během léta 1968, je spíš o věcech obecně platných a nadčasových.

Ostatně tady je pohled scenáristy Ivana Arsenjeva:

„I když mi v roce šedesát osm bylo teprve sedm, zažil jsem během okupace spoustu silných situací, které mě pak ovlivnily na celý život. Mimo jiné jsme bydleli v Praze proti Ústřednímu výboru komunistické strany, takže nám pod okny stály tanky a každou chvíli se něco, často i dramatického, semlelo. Hodně jsem taky prožíval to, že většina mých kamarádů emigrovala, a když jsme se po prázdninách sešli ve škole, byla nás jenom půlka.

Ale náš film není o okupaci. Ta v něm vytváří jenom jakési dramatické pozadí. KONEC SVĚTA je spíš křehký vztahový film, ve kterém má velkou roli dětský svět. Většinu času se odehrává v nádherných Jizerských horách a je v něm vedle dramatických situací i humor a poezie. Je to film, který se snaží říct něco o síle rodiny a o bolesti, kterou způsobí její ztráta, o předávané životní moudrosti a odvaze čelit nepřízni osudu. A vlastně je i o lásce. Nejezdí tu tanky a nehoří domy, jenom na chvíli se objeví několik ruských vojáků. Na druhou stranu je pravda, že i když okupace zůstává spíš v pozadí, tak osudy hlavních postav těžce poznamená a leží na všem jako taková těžká duchna. Je to jako vždycky. Ať chceme nebo ne, velké dějiny nakonec ovlivní i ty naše malé, privátní.

Ivan Passer kdysi mluvil o tom, že naše specialita je něco, čemu říkal „malý český film“. Přičemž to „malý“ vůbec nebral pejorativně, ale naopak jako přednost. Je to film, který neřeší nějaké zásadní světové téma, nestojí na velkých efektech nebo hereckých hvězdách, ale má v sobě přirozenou moudrost, poezii, humor, jemnost a lidskost a vypráví o zdánlivě běžných nebo nenápadných věcech. Ale přesto nebo možná právě proto je s ním člověku dobře, a když jde z kina, cítí se být trochu lepší a má pocit, jako kdyby kráčel pár centimetrů nad zemí. Kdyby se diváků takhle dotkl i KONEC SVĚTA , byl bych moc rád.“

A já taky! Od 19. září v kinech.

* Září 2024 – Dostali se na dno a nemohou se z něj dostat. Ale když se spojí, možná dokáží zázrak. Scenárista a režisér Dan Pánek zkraje září začal natáčet film NEPORAZITELNÍ, který se nechal inspirovat příběhy lidí okolo české parahokejové reprezentace z roku 2019. V hlavní rolích mj. Ivan Trojan, Hynek Čermák, Tomáš Havlínek, Lenka Vlasáková, Jiří Lábus, Vanda Hybnerová, Marek Holý a také – Til Schweiger!

* Září 2024 – Když pracujete na dvou filmech z roku 1968 zároveň, říkáte si, že do kin se nakonec stejně dostane každý úplně jindy, protože cesty realizace jsou nevyzpytatelné a hlavně povětšinou velmi dlouhé. Ale filmy VLNY a KONEC SVĚTA se chovaly jako siamská dvojčata. Když se dařilo jednomu, dařilo se i druhému, když se zadrhla realizace druhému, zastavil se i první, takže nakonec se stalo to, co jsem od začátku nechtěl, tedy aby se oba filmy potkaly v kinech ve stejnou chvíli. Hodně dynamické VLNY už se v kinech pěkně vlní a nostalgičtěji a přece jen o něco pomaleji koncipovaný KONEC SVĚTA se tam chystá od 19. září. Snad se ale bude líbit i ten.

* Září 2024 – Na některá čísla se kouká opravdu moc hezky. A návštěvnost vypadá neméně dobře. K 1. září vidělo VLNY v Čechách 292 tisíc diváků a na Slovensku 95 tisíc diváků.

* Srpen 2024 – Na konci srpna skončilo natáčení rodinného filmu MŮRY, na němž se režijně podílejí Tomáš Pavlíček a Kateřina Karhánková.

Příběh začíná v okamžiku, kdy rodiče dvanáctileté Nikči a šestiletého Tomáše odjíždějí na víkend pryč a děti mají poprvé v životě celý panelákový byt pro sebe. A bez dozoru! Nikča se rozhodne uklidit bráchu do jeho pokojíčku a pozvat kámošku Gabču s tím, že si dají pizzu, budou koukat na videu na horor a bude pohoda! Jenže sledování zakázaného filmu jim není souzeno. Namísto něho zažijí malý horor na vlastní kůži. Začne to tím, že se nečekaně zjeví maturant Ondra s kocovinou a k narušitelům pohody se záhy přidá i brácha Tomáš, který nevydrží ve svém pokoji. Tvrdí, že má pod postelí Bubáka! Holčičí víkend je zkrátka v tahu.

Režisér Tomáš Pavlíček k příběhu poznamenal: „Já jsem se jako dítě samozřejmě bál příšer, které mám pod postelí, bál jsem se tam i koukat. Moje maminka mě tím pravidelně strašila, takže se v tomto filmu trochu snažím prorazit strach ze svého dětství. Pro mne je to návrat do dětství a dospívání. Vždyť i exteriéry jsme natáčeli na sídlišti v Chrudimi, kde jsem v dětství do svých šesti let žil.“ A k režijní spolupráci s Kateřinou Karhánkovou prozradil: „Je to film s animovanými prvky. Tam nejsou jen herci, je tam i animovaný Bubák, což bych sám nezvládnul. Film tedy spolurežírujeme spolu s Kateřinou Karhánkovou, ona je více zodpovědná za animovanou a výtvarnou složku, já zase víc zodpovídám za práci s reálnými herci a realizační složku.“

* Srpen 2024 – Režisér Šimon Holý začal po třech extrémně nízkorozpočtových filmech točit svůj čtvrtý snímek CHICA CHECA, který je na rozdíl od těch předchozích už financován v Česku klasickým způsobem, tedy s podporou Státního fondu a v koprodukci s Českou televizí. V hlavních rolích vesnické matky a syna, který odešel do zahraničí, se objeví Pavla Tomicová a Jan Cina. Film vzniká v česko-slovensko-francouzské koprodukci.

* Srpen 2024 – Film VLNY překonal po dvou týdnech promítání hranici 200 tisíc diváků v českých kinech. Na Slovensku zatím necelých 80 tisíc diváků. Skvělé!

* Srpen 2024 – K mým vůbec nejoblíbenějším místům na světě rozhodně patří Kouřimecká rybárna. Čas od času sednu na kolo, dojedu až tam, kde sedával strejda Prošek a pan Popper, lehnu si do trávy a jsem tam s nimi. S Otou Pavlem a jeho rodinou, s panem režisérem Kachyňou, s panem Hrušínským, Karlem Heřmánkem, psem Holanem i těmi srnci kdesi v dáli. Nebo vyjedu na Čertovu skálu a dívám se na Berounku a celou tu scenérii okolo Kouřimecké rybárny seshora. Zatímco dole se toho mnoho nezměnilo, nadhled z Čertovy skály mnohem jasněji říká, že řeka už ty časy dávno odnesla pryč. A bohužel i většinu jejich tvůrců. SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ nám tu zůstala jen jako vzpomínka, jako mámivý koktejl radosti a smutku, který život namíchává každému z nás.

Vzpomínám si, jak mi pan režisér Hynek Bočan kdysi vyprávěl o natáčení pohádky S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Po první klapce s knížetem pekel Luciferem XIV. šel úplně zděšený za jeho hereckým představitelem zeptat se, co to hraje, a aby mu jasně řekl, že takhle opravdu ne. KAREL HEŘMÁNEK (1947 – 2024) ale panu režisérovi vysvětlil, že kníže pekel by měl být nadsazený, že by měl být pohádkový a že by měl být ve své velikosti i něčím směšný a ať se nebojí, že to bude fungovat. Pan režisér se nejistě vrátil za kameru, ale svého herce nakonec poslechl a udělal dobře.

Poslední velkou filmovou roli dostal Karel Heřmánek ve filmu Alice Nellis REVIVAL, na němž jsem měl tu možnost se podílet. Další role už bohužel nepřibudou. Škoda, velká škoda, velkých herců s chytrýma, smutnýma i nádherně rošťáckýma očima je zoufale málo.

* Srpen 2024 – V den výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se film VLNY scenáristy a režiséra Jiřího Mádla promítal i ve Strakově akademii. Přišli nejvyšší představitelé země, zástupci koalice i opozice, a potlesk byl na konci prý bouřlivý.

* Srpen 2024 – Pořád to roste! V den výročí sovětské okupace VLNY zaujaly pozici 100. nejlepšího filmu všech dob.

* Srpen 2024 – Slovenská koproducentka filmu Wanda Adamík Hrycová říkala, že po slovenské premiéře filmu VLNY jí vždycky v podvečerních hodinách, kdy končily projekce snímku, začaly sociální účty bombardovat spokojení diváci. Něco podobného se mi stalo během uplynulého víkendu. Průběžně se ke mně různými komunikačními kanály dostávaly fotky s nápisem „Vyprodáno“, fotky s frontou před pokladnou, s rozmazanou fotkou závěrečných titulků nebo jen docela obyčejná slova díků, chvály a spokojenosti. Na všechny jsem reagoval tím, že to Jirkovi určitě vyřídím a budu tlumočit, protože je to hlavně jeho film.

Návštěvnost po prvním víkendu činí 91 897 diváků, což je určitě skvělé číslo, ale musím se přiznat, že já trochu doufal ve stovku. Ale třeba se k jednadevadesátce přiblížíme i v hodnocení spokojenosti. A to by bylo zdaleka nejlepší. Víkendová čísla byla v tomto směru velmi povzbudivá!

* Srpen 2024 – Hlava zapomíná a tělo moc dobře ví, proč to hlava dělá. Proč zanechává jen ty lepší vzpomínky a ty špatné maže, jak jen to jde. Chce nás uchránit negativních vzpomínek, stresu a napětí. Vzpomněl jsem si na to letos ve Varech a bylo to jako úder kladivem do hlavy. Po euforické premiéře filmu VLNY, po těch nekonečných ovacích, jen pár minut po té, co jsem se lehce omámený vypotácel z Velkého sálu hotelu Thermal a na denním světle se chvíli motal jako noční můra, za mnou přišli lidé, kteří se stejně jako já účastnili programové rady, jež kdysi rozhodovala o tom, zda Česká televize do tohoto projektu vstoupí nebo ne. Lépe než já si pamatovali, jak velké nedůvěře jsme tehdy čelili, kolika výtkám a pochybnostem jsme tehdy byli vystaveni. Paměť v první chvíli odmítala uvěřit, ale čím déle mluvili, tím víc podrobností mi naskakovalo a tím víc jsem věděl, že nepřehánějí ani v nejmenším. Šokovalo mě to. Jak jsem to mohl vytěsnit a zapomenout? Až mnohem později mi došlo, že odpověď bude možná prozaicky jednoduchá: Nejspíš proto, že cesta s každým projektem na programovou radu představuje stres a napětí, protože nikdy nic dopředu nemáte jistého, s každým projektem začínáte od nuly, takže kdybych si měl pamatovat boje o každý projekt, nejspíš bych se zbláznil.

Proč o tom ale vyprávím. S Jirkou Mádlem se známe dlouho a máme se rádi, ale i náš vztah prošel určitými turbulencemi. Rád vzpomínám na chvíli, kdy jsem dočetl scénář filmu POJEDEME K MOŘI a zcela neprofesionálně mu napsal: „Chci jet s tebou k moři.“ Mezi mé oblíbené historky patří i to, jak jsem Jirku naložil do auta a vyrazil s ním k Semilům za paní režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou, aby mu dala rychlokurz práce s dětským hercem. Stejně tak si pamatuji první projekci první hrubé verze filmu, která ukázala, že Jirka má i jako režisér obrovskou empatii, velké srdce a vypravěčský cit pro ty správné emoce ve správnou chvíli. Celé to navíc bylo ještě v období, kdy jsem byli vůči debutantům maximálně tolerantní, než mi prostá statistika výsledných filmů ukázala, že to není ta úplně nejlepší strategie.

Když přišel Jirka se scénářem filmu NA STŘEŠE, mělo to svůj vývoj. Pokud si pamatuji dobře, úplně původně to byl scénář psaný pro newyorské reálie a anglicky mluvící herce, jenže anglicky mluvený projekt, který měl režírovat herec z Čech, nikoho nezajímal, takže se na něj nedařilo sehnat peníze. Hledal se tedy způsob, jak příběh přenést do Evropy a zlevnit. V jednu chvíli se uvažovalo o Berlínu s tím, že hlavní roli by měl hrát Bruno Ganz. Jeho zdravotní stav ale v tu dobu už nebyl nejlepší, takže nakonec padla i tahle naděje a nezbývalo než hodně kosmopolitní příběh maximálně uskromnit a přenést ho do hodně nekosmopolitní Prahy. A tehdy jsme na sebe s Jirkou narazili. Zdálo se mi, že pro úspěch filmu a Jirkův režijní růst je nezbytné udělat tři věci a dal je Jirkovi de facto jako podmínku: 1) Zkušený herec v hlavní roli (Jirka tehdy prosazoval herce před kamerou prakticky zcela nezkušeného), 2) Zkušený kameraman (Jirka tehdy trval na kameramance, s níž dělal svůj debut, který byl i jejím debutem), 3) A další úpravy. Jirka to vyslechl, odkýval a aniž by řekl „Búú“, přešel s projektem jinam, ke kolegovi Michalovi Reitlerovi, který tehdy působil v České televizi. Jako odškodné mi pak v chystaném filmu nabídl malou, ale mluvenou roli středoškolského učitele, kterou pak z filmu kompletně vystřihl. Moje původní podmínky, kterými jsem podmiňoval úspěch filmu, ale nakonec splnil. Sice někomu jinému, ale splnil. A já si i s odstupem času myslím, že to byly podmínky správné a že jejich splnění prospělo filmu i Jirkovi.

Když přišel s projektem VLN opět za mnou, nebylo to pro mě nic nového, protože o tom projektu jsme se bavili tak nějak odjakživa, poprvé ještě před premiérou MOŘE. Jak jsem psal, Jirka je velmi inteligentní a věděl, že k VLNÁM musí režijně dozrát. Schůdek po schůdku, od filmu úplně malého (POJEDEME K MOŘI) přes film střední (NA STŘEŠE) dokráčel k filmu úplně největšímu, jaký u nás lze asi natočit (VLNY). A protože moje zkušenost říká, že čím výš jste, tím víc fouká, bylo mi od začátku jasné, že tenhle film Jirku buď jako režiséra definitivně udělá, nebo mu jako režisérovi na dlouho zlomí vaz. Pro kritiky už nebude v chráněné dílně herce a kamaráda-snowboarďáka, který natočil milý filmeček, už bude pod mikroskopem tvůrce, kterému nikdo nic nedaruje prostě proto, že to je jednak už jeho třetí film a jednak je to film, který nijak neskrývá své ambice.

Trvalo to dlouho a byla to jako jízda po horské dráze, tedy dlouho a pomalu nahoru a potom hodně rychle a nečekaně dolů, abyste se zase museli pomalu drápat nahoru. Byl jsem na Jirku tvrdý jako nikdy před tím prostě proto, protože jsem věděl, že tady si žádnou chybu už dovolit nemůžeme a nesmíme. Jirka byl ale rezistentní. Připomínky odkýval, ale v další verzi s nimi nic neudělal. Nebo změnil jen něco málo. A tak to šlo s další a další verzí. Jestli jsem měl někdy pocit, že dramaturgicky selhávám, tak to bylo u Jirky. Časem jsem přišel na to proč. Jirka není tvůrcem intenzivní debaty, argumentačního souboje, kreativního hledání. Jirka jde velmi opatrnou a váhavou cestou kvantitativního výzkumu a osahávání. Čím víc lidí mu řekne, že něco nefunguje nebo je potřeba to změnit, tím víc o tom přemýšlí a tím víc je ochotný tu změnu opravdu udělat, jinak ale jako beran zarputile zůstává na svých pozicích. V běhu času se mi tak často dělo, že nějaká výtka, na kterou já už třeba i dávno rezignoval, se najednou v textu přece jen objevila zapracovaná. K mému úžasu, šoku a nadšení.

Když jsme s Jirkou objížděli tiskové konference a nejrůznější předpremiéry a premiéry, vždycky děkoval hlavně těm, kdo mu od začátku a bezmezně věřili, tedy těm, kteří mu dodávali na té hodně složité cestě pocit bezpečí, jistoty a lásky. Moje jméno v tomto okruhu nikdy nepadlo. Nedivím se. Jestli jsem kdysi začínal bezmeznou vírou v debutanty, jejich nezkaženost a sílu, která změní kinematografii a posune svět k lepšímu, dnes jsem spíš ve stádiu, že je lepší si všechno stokrát vyříkat předem, než po premiéře jednou litovat. Věděl jsem, že Jirku čeká hodně těžká maturita a že u téhle maturity je velmi snadné neuspět, zvlášť v nepřejících Čechách. Bál jsem se o něj, jako se každý rodič bojí o svoje dítě. A já Jirku za svoje dítě – odpusťte mi to – opravdu tak trochu považuju.

Dnes jsou VLNY srovnávány s PELÍŠKY, nazývány jedním z nejlepších porevolučních filmů a vůbec všelijak srovnávány a směle poměřovány. Co z toho je pravda a co je jen pěna dní, to ukáže až čas. Tím zásadním faktem ale zůstává, že výsledný film je především a hlavně zásluha Jirkova (a producentky Moniky Kristl)! My ostatní se mu snažili jenom pomáhat. Dovnitř týmu jsme možná byli kritičtí a konkrétně já velmi často asi i hyperkritický, ale navenek jsme se snažili tým chránit a nastavovat za něj záda, hlavu i krk jako třeba právě na té programové radě kdysi, ale i v dobách mnohem pozdějších.

A jestli dnes někdo říká, že VLNY jsou vykalkulovaný hit, tak se tomu musím smát. Za těch deset až dvanáct let, co se o něm bavíme a děláme na něm, se změnilo tolik věcí, že bychom museli být nejen géniové, ale i vizionáři, aby to mohla být pravda.

* Srpen 2024 – Televizní film SVATÁ získal hned čtyři nominace na letošním ročníku Seoul International Drama Awards. Mezi 346 přihlášenými projekty ze 48 zemí získal nominace v kategoriích nejlepší TV film, nejlepší režie (Jiří Strach), nejlepší scénář (Marek Epstein) a nejlepší ženský herecký výkon (Jiřina Bohdalová). Je super, že se v konkurenci projektů Netflixu i HBO, amerických, italských, britských, francouzských, korejských, japonských a australských televizí neztratila ani ta Česká.

* Srpen 2024 – Bylo to náročné, hektické, ale krásné. Jen to strašně rychle uteklo. Pár fotek jako ohlédnutí a vzpomínka za letošní jubilejní padesátou LETNÍ FILMOVOU ŠKOLOU.

* Červenec 2024 – Máte-li rádi filmy, ať už skvělé, úchylné nebo úplně blbé, máte-li rádi léto, tedy vedro, bouřky, koupání ve vlastním potu i v aquaparku či krásných ostrožských jezerech, a jestli vám není proti mysli slovácká pohostinnost, plná cimbálu, vína a podivně znějících slov, kterým po pár dnech a ještě více deci začnete i rozumět, pak určitě přijeďte do Uherského Hradiště. Filmovka nebo-li LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA slaví padesát! Nenajdete tu žádný červený koberec, žádnou zlatou mládež, co se sem přijela jen vyfotit a opít. Místo nich tu bude spousta světových hostů, co už tu byli (Fridrik Thór Fridriksson, Peter Strickland, Sean Ellis, Mohsen Makhmalbaf), i řada těch, co tu ještě nebyli (Arnaud Desplechin, Ildikó Enyediová, Ryland Brickson Cole Tews). Uvidíte jedenáct českých a slovenských předpremiér, zahájíme světovou premiérou, máme o jeden promítací sál víc než loni a také jsme se snažili o více repríz, aby se prostě dostalo opravdu na každého. Vedle toho se bude hrát divadlo, budou koncerty, budou párty, bude literární stan, budou výstavy a bude program pro děti. A třeba bude i čas si sednout, povídat a popíjet a povídat a popíjet a společně přivítat svítání!

* Červenec 2024 – Když jsme s Jiřím Havelkou připravovali jeho debut VLASTNÍCI, málokdo věřil v úspěch filmu. Kdo se vydrží bezmála dvě hodiny dívat, jak se parta lidí povídá u stolu? To byla asi ta nejčastější námitka, kterou jsem slyšel, ale vyšlo to, vlastně to hodně vyšlo. Jirkův druhý film MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST už takovou mimořádnou událostí nebyl. Možná těch historek bylo moc, možná se moc rozbíhaly do stran, možná ta hlavní linka zůstala trochu skrytá, ale pořád to byl originální pohled na naši současnost. Třetí Jirkův film se jmenuje ZAHRADNÍKŮV ROK, přichází do kin tento týden a už leccos prozrazuje a říká o Jirkově filmovém rukopisu. Zase je to film o nejaktuálnější současnosti, jakou žijeme, tedy o tom, o čem drtivá většina ostatních českých filmařů vyprávět nedokáže. Zase je to film velmi silně navázaný na jedno prostředí, tentokrát na jedno zahradnictví. A zase je to film, který si velmi odvážně pohrává s formou, čímž stejně tak dráždí, jako provokuje. A zase je to snímek, který staví na skutečných událostech.

Zkuste na něj zajít. Jednak kvůli Jirkovi, je vždycky zajímavé přemýšlet o jeho práci, o tom, co a jak dělá. A jednak kvůli Oldřichu Kaiserovi v hlavní roli. Ještě jste určitě neviděli film, v němž prakticky nesleze z plátna a za celou tu dobu neřekne ani slovo.

* Červenec 2024 – Na podzim roku 2022 měly na obrazovkách České televize premiéru čtyři filmy scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka o nejrůznějších zdravotních neduzích, které donutí hlavní hrdiny kromě jiného lépe si přeorganizovat svůj dosavadní život – BEZVA ZUBY NA ZÁSNUBY, S PÍSNÍ V TÍSNI, LEDVINY BEZ VINY a RUCE V ZÁRUCE. Aktuálně dokončujeme další tři snímky, dva z nich režíroval opět Jiří Vejdělek, třetí, KOTRMELCE PANA HERCE, pak Tomáš Bařina. A právě k tomuto filmu právě nahráváme hudbu. Jazzovou!

* Červenec 2024 – Stručná bilance mojí účasti na 58. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech: viděl jsem 23 filmů, zúčastnil se jedné tisková konference, absolvoval dvě debaty v Domě České televize a navštívil dva večírky (kde jsou ty doby, kdy jsem se z večírků vracel se svítáním).

* Červenec 2024 – Film VLNY scenáristy a režiséra Jiřího Mádla a producentky Moniky Kristlové získal na karlovarském filmovém festivalu Cenu diváků. A to s obrovským náskokem. Gratulace všem, kteří tu káru pomáhali deset let táhnout!

* Červenec 2024 – Na karlovarském festivalu jsem už zažil leccos. Vyhráli jsme hlavní cenu Křišťálový glóbus s filmem KŘIŽÁČEK, dostali jsme Cenu diváků za film REVIVAL, velmi živě si pamatuji obrovské standing ovation u DOMÁCÍ PÉČE, za kterou pak dostala Alena Mihulová cenu za nejlepší ženský herecký výkon, a pamatuji si spoustu dalších více i méně úspěšných premiér ve Velkém sále Thermalu. Přiznám se ale, že to, co se strhlo u premiéry filmu VLNY, si nepamatuji. Umělecký šéf karlovarského festivalu Karel Och se měl dokonce vyjádřit, že takhle dlouhý potlesk Thermal prý ještě nezažil. Údaje, jak dlouhý byl, se sice liší, ale to není podstatné. Podstatný je ten zásah publika – slzy, úžas, oněmění. U mladších i u starších bez výjimky.

Už dlouho jsem neměl takovou radost ze svojí práce jako právě 1. července 2024. Kam jsem šel, koho jsem potkal, všichni mluvili jen o VLNÁCH a s velkým nadšením. Uvědomuji si, že karlovarský festival je jedna taková velká bublina, že v záplavě pomalých filmů o nejtěžších problémech světa může dynamický film s jasnými emocemi snadno působit jako zjevení, uvědomuji si, že ten úspěch popudí spoustu nenávistníků, kteří filmu půjdou tvrdě po krku, a stejně tak chápu, že ne každému se ten film musí líbit, ale i tak si sem chci tu hřejivou emoci emocí uložit jako takový ohříváček na horší doby, kdy člověk pochybuje, kdy se nedaří, kdy nad prací přemýšlíte dnem i nocí a kdy pořád hledáte to nejlepší ze všech možných řešení a dopředu nevíte, jestli to je ta optimální cesta k cíli nebo jen zkratka do slepé uličky.

VLNY budou zakončovat jubilejní 50. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti na přelomu července a srpna a do všech ostatních kin dorazí 15. srpna.

* Červen 2024 – Natáčením podkladů pro trikové záběry skončilo 10. června 2024 po čtyřiceti natáčecích dnech natáčení filmu FRANZ scenáristy Marka Epsteina a režisérky Agnieszky Holland. Je to asi největší, nejdražší a nejodvážnější projekt, na jakém jsem se jako dramaturg a kreativní producent kdy podílel.

* Červen 2024 – „To je víno? Fůůůj!“ ušklíbne se vnuk po té, co se napije z připravené skleničky. „Tohle pijou ve Francii všechny děti,“ odpoví stoicky děda, aniž by u toho hnul brvou a sám si řádně přihne.

Přiznám se, že v jistou dobu jsem byl filmy o roce 1968 natolik přesycený, že jsem si řekl, že žádný další nebudu dělat. Pak ale přišly dva scénáře, kterým prostě nešlo říct ne. Jednak silná vzpomínka scenáristy Ivana Arsenjeva, potomka ruských uprchlíků, kterým kdysi bolševici vyvraždili rodinu, na léto onoho roku strávené v Jizerských horách, kdy se coby lidé s ruským příjmením rázem ocitli v roli okupovaných i okupantů zároveň. Film KONEC SVĚTA je emotivně silná vzpomínka na složitosti rodinných vztahů i kruté hry dějin, které hrají s námi i našimi životy. Scénář měl původně režírovat Ivan Zachariáš, ale nakonec se ho ujmul Bohdan Sláma. V hlavních rolích mj. Miroslav Krobot, Magdalena Borová, Michal Isteník, Zuzana Mauréry, Ady Hajdu a hlavně výborní dětští herci.

Zatímco první film je spíš emotivně působivou nostalgickou vzpomínkou na dobu dávnou minulou a lidi dávno zemřelé, autorská novinka Jiřího Mádla VLNY se obrací hlavně k mladému publiku. Jednak atraktivním způsobem odkrývá ne zcela známé kapitoly roku 1968 tak, jak mu o nich vyprávěli sami aktéři tehdejšího dění, a jednak velmi trefně ukazuje až nápadnou podobnost jednání východní velmoci tehdy a dnes – stejné zájmy, stejné praktiky, stejná bezohlednost, stejná (ba ještě větší) spousta mrtvých.

Snažil jsem se, nebo spíš doufal, to je přesnější slovo, aby se oba filmy v čase od sebe co nejvíc vzdálily. Ale byly jak siamská dvojčata. Něco je k sobě přitahovalo. Oba filmy provázely problémy při shánění peněz, u obou se odkládalo natáčení, oba se natáčely téměř současně a oba se dokončují prakticky ve stejnou dobu a do kin dorazí jen v několikatýdenním odstupu v srpnu a září letošního roku. V obou jsou některé úplně stejné dobové záběry, oba shodně sázejí na výraznou dobovou populární hudbu, každý je ale úplně jiný. A oba je mám moc rád. Snad budou patřit k těm filmům, které nás přežijí.

* Červen 2024 – V pondělí 3. června 2024 uplynulo přesně 100 let od smrti spisovatele Franze Kafky. Původně jsme si mysleli, že v tuhle chvíli už budeme s filmem FRANZ hotoví. Jde ale o natolik velký, drahý a složitý film, že tohle kulaté jubileum nakonec o jeden rok mineme. Ale nemyslím si, že je to špatně. V současné chvíli je Kafky všude tolik, seriály, filmy, výstavy, že možná bude naopak dobře ukázat toho „našeho“ Kafku až v roce 2025.

Zbývá nám posledních pár natáčecích dnů. Dnes je na programu den třicátý čtvrtý, mimochodem jeden z vůbec nejodvážnějších, a točí se nedaleko Berlína.

* Květen 2024 – Vedení karlovarského festivalu odtajnilo nejen poroty ale i filmy v hlavním programu letošního 58. ročníku. Najdeme tam celou řadu českých a koprodukčních filmů a jsem moc rád, že hned na třech z nich jsem se nějakým způsobem mohl podílet i já. V hlavní soutěži bude uveden snímek EMA A SMRTIHLAV režisérky Ivety Grófové, který natočila podle scénáře mého kamaráda Petra Krištůfka. Plánovali jsme spolu nějaké projekty, ale bohužel z toho sešlo, protože Peter už mezi námi není. V roce 2018 se stal obětí tragické autonehody. O to víc na něj budu při té velké premiéře ve Velkém sále Thermalu myslet. Příběh maďarské ženy, která původně žila v Bratislavě, ale po vypuknutí druhé světové války hledá útočiště na malé vsi nedaleko slovenského hlavního města, je příběhem krutosti i lásky, válečného běsnění i humanismu. Příběh je bohužel v roce 2024 mnohem aktuálnější, než bychom si všichni přáli.

V sekci Zvláštní uvedení bude uvedena autorská novinka Jiřího Havelky ZAHRADNÍKŮV ROK. Rok v životě majitele jednoho docela obyčejného zahradnictví je mrazivě krutou zprávou o fungování českých zákonů i milým svědectvím o věcech nadčasových a doufejme i věčných. V hlavních rolích Oldřich Kaiser a Štěpán Kozub.

A do třetice všeho dobrého nový autorský film Jiřího Mádla VLNY, který byl rovněž vybrán do sekce Zvláštní uvedení. Pokud si myslíte, že víte všechno u událostech roku 1968, tak asi budete hodně překvapení. Navíc Jirka natočil film natolik přesvědčivě, že diváky do víru tehdejších událostí vtáhne natolik, že občas zapomenete dýchat a občas budete nejspíš i plakat. Tedy, aspoň první diváci takhle reagovali.

Tak na viděnou ve Varech!

* Květen 2024 – Režisér Olmo Omerzu začal v Chorvatsku točit svůj pátý celovečerní film NEVDĚČNÉ BYTOSTI. I tentokrát ho zajímá rodina v krizi, přičemž v popředí nového příběhu stojí sedmnáctiletá dívka, anorektička, která se během dovolené u Středozemního moře zamiluje do místního grázla, což se ani trochu nelíbí jejím rodičům. V hlavních rolích příběhu se představí irský herec Barry Ward, který hrál mj. ve filmu Kena Loache JIMMYHO TANČÍRNA, slovensko-italská herečka Barbora Bobuľová, kterou český divák zná jako princeznu Pavlínku z pohádky NESMRTELNÁ TETA, slovinský talent Timon Šturbej, ve filmu debutující Antonín Chmela, syn herců Igora Chmely a Jany Janěkové, a Dominika Francová.

* Květen 2024 – Ještě pár dat ke sledovanosti filmu SVATÁ. Průměrná sledovanost byla 1,109 milionu diváků starších patnácti let. Celkový zásah téměř 1,5 milionu diváků. Sledovanost v průběhu první poloviny filmu mírně rostoucí, dále pak stabilní. Film vyhledávaly výrazně víc ženy než muži (což je logické, protože na na ČT Sport v tu době běžel hokej Slovensko – Lotyšsko, který sledovalo 463 tisíc diváků). Z věkových skupin film nejvíc zaujal ženy starší 65 let (42,46 %) a dále – což mě příjemně šokovalo – mladé diváky ve věkové kategorii 15 až 24 let (37,70 %). Nejvyššího podílu dosáhl film u vysokoškoláků, zájem s dosaženým vzděláním prudce stoupal. Nejvíc film sledovali diváci z měst střední velikosti, regionálně jsme nejvíc uspěli na střední Moravě, ve středních Čechách a severovýchodu Čech.

* Květen 2024 – Jestli mě někdo ve čtvrtek v Lucerně sledoval, musel se dobře bavit. Během premiéry filmu SVATÁ jsem zaujal mnou oblíbené a strategicky velmi výhodné místo v temném přísálí, abych viděl stejně tak dobře na plátno, jako na diváky. Jakkoliv premiérové publikum bývá ošidné a na jeho reakce se nelze úplně spolehnout, protože jsou to do značné míry příbuzní a známí tvůrců, přece jen z této pozice poznáte, kdy je film baví, kdy nejsou až tak úplně napojení a kdy jsou filmem doslova stržení.

Chvíli se dívám na plátno (u scén, které miluji), chvíli tluču hlavou do zdi (u scén, o nichž si myslím, že se nám až tak úplně nepovedly), chvíli chodím sem a tam jako lev v kleci, abych ze sebe aspoň trochu dostal nervozitu, a hlavně trpím, protože vím, že už se nedá změnit vůbec, ale vůbec nic. Ve čtvrtek jsem, přiznám se, za tu hodinu a půl dokonale propotil košili, což se mi zas tak často na premiérách nestává. Asi tíha odpovědnosti, věk nebo možná vědomí toho, že tenhle film byl realizačně opravdu mimořádně náročný a dokonce moc nechybělo, aby vůbec nebyl.

V neděli jsem se už nedíval. Pustil jsem si jen úvodní titulky, modlil se, aby se diváci přenesli přes černobílé fotky zubožených lidí a pak už to nechal na filmu, na síle příběhu, tedy scenáristově schopnosti vyprávění postavit jen na třech postavách, hereckých výkonech hlavních představitelek a neokázalé režii.

Za hodinu a půl přišla nečekaně velká spousta zpráv. Milých, často mimořádně milých. Novinky filmu daly dokonce 100 %, což nevím, jestli nějaký český film od nich někdy dostal. Mirka Spáčilová napsala, že tenhle film vůbec není o politice, ale o „hořkých štafetách ženských rodů“, že je „výbušnou polemikou se strážci jediné pravdy“ a filmu dala 75 procent. Recenzent Aktuálně se hned v úvodu svého textu osobně vymezil proti režisérovi a pak se pomocí řady argumentačních faulů a lží snažil v čtenáři vzbudit hlubokou nenávist k filmu. Na čsfd večer svítilo krásných 75 procent. V pondělí ráno pak přišla informace, že film sledovalo 1,109 milionu diváků a že šlo o jednoznačně nejsledovanější pořad celého nedělního dne. Nová řada úspěšného kriminálního seriálu na Nově neměla proti dvaadevadesátileté pamětnici gulagu nejmenší šanci, převálcovala ji o 300 tisíc diváků.

Upřímně, v něco takového jsem na začátku práce na tomto filmu před třemi lety ani nedoufal. Moc díky všem, kdo na tom filmu pracovali a kdo se zasloužili o jeho výsledek!

* Květen 2024 – Film scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha SVATÁ s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli měl premiéru ve čtvrtek 16. května 2024 v pražském kině Lucerna. Kino bylo narvané, účast celebrit víc než hojná, ovace veliké, rozhodující ale bude, jak se film bude líbit televizním divákům. Uvidí ho už tuto neděli, tedy 19. května od 20.10 hodin na programu ČT1.

Příběh dvaadevadesátileté Olgy Térové je volně inspirován životními osudy Věry Sosnarové (1931-2024), která tvrdila, že přežila hrůzy gulagu. Ale to byla jen scenáristova počáteční inspirace, těžištěm příběhu se pro něj stal vztah tří žen – matky (Jiřina Bohdalová), dcery (Lenka Vlasáková) a novinářky (Pavla Beretová), která správě tuší, že v příběhu Olgy cosi nehraje.

* Květen 2024 – Časopis Variety se začátkem festivalu v Cannes uvedl, že právě natáčený snímek FRANZ scenáristy Marka Epsteina a režisérka Agnieszky Holland se už prodal kromě Německa, Francie, České republiky a Polska i do zemí Beneluxu, Španělska, Maďarska, zemí bývalé Jugoslávie a do Itálie. Film se aktuálně natáčí po celém Česku, přičemž na konci května se štáb přesune ještě na týden do Berlína.

Agnieszka Holland v článku pro Variety mj. říká: „Jedním ze zásadních důvodů mého rozhodnutí v 60. letech studovat v Praze byl fakt, že to bylo Kafkovo město. Jak napsal: ‚Praha tě nepustí. Tahle matička má totiž drápy.´ Moje první kroky vedly po jeho stopách. Praha byla tehdy bez turistů a expresivní. Všude jen lišejník a patina. Špinavě žlutá a okrová pokrývaly domy a synagogy Starého města. Mysterióznější a fotogeničtější filmovou výpravu si jen těžko dokážete představit. A to je to, o co se tu teď s úžasným českým štábem a širokým mezinárodním obsazením snažíme, znovu vytvořit tu mysteriózní špinavě žlutou Prahu.“

Producentka Šárka Cimbalová k tomu dodává: „Evropská kinematografie potřebuje odvážnější životopisné příběhy, aby udržela naživu díla a životy svých největších vizionářů. Přesně o to se snažíme ve FRANZOVI. Agnieszčin film není převyprávěním Kafkova života, který rekapituluje nejznámější okamžiky jeho života a vynechává všechno morálně složitější nebo hůř uchopitelné, aby byl snímek byl víc atraktivnější a vstřícnější. Je přesným opakem toho. Jde nám o velmi osobní pohled na jednu z největších ikon světové literatury, pro nás je hrdinou i antihrdinou zároveň.“

* Květen 2024 – V neděli 19. května bude mít na obrazovkách ČT1 premiéru drama SVATÁ scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha s Jiřinou Bohdalovou v titulní roli. Pro naše PR oddělení jsem se před premiérou dopustil pár odpovědí na jejich otázky, tak kdyby vás to zajímalo, tady jsou:

Ve spolupráci se scenáristkou Markem Epsteinem a režisérem Jiřím Strachem jste pro Jiřinu Bohdalovou připravili už tři filmy – tragikomickou roadmovii VRÁSKY Z LÁSKY a televizní dramata KLEC a SVATÁ. Podle jakých kritérií vybíráte témata, respektive scénáře pro Jiřinu Bohdalovou?

V prvním případě to bylo zadání od Jirky Stracha. Po čtyřiceti letech chtěl dostat před kameru znovu Jiřinu Bohdalovou a Radoslava Brzobohatého, což bylo víc než smělé přání, ale ten zázrak se nakonec opravdu stal, byť doslova na poslední chvíli, protože pan Brzobohatý nás půl roku po premiéře filmu opustil.

No, a další dva filmy už byly zásluhou Jiřiny. U Marka Epsteina si pokaždé objednala komedii a Marek jí místo komedie vždycky přinesl drama. 🙂

Proč?

Zatímco komediálních a převlekových rolí dostala v posledních letech hodně, dramatické ji míjely a to jak na divadle, tak před kamerou. A my jsme chtěli divákům připomenout, že Jiřina je herečka mimořádně širokého rejstříku a že ani ve svém věku se nemusí bát těch nejtěžších hereckých výzev.

Jiřina Bohdalová je herečka, která exceluje v obou základních hereckých disciplínách – dramatu i komedii. Vy ji máte rád, ve kterém filmu?

Miluji její Annu v UCHU, to je esence ženství. Skvěle napsaná i skvěle zahraná. Tam je všechno – láska, zklamání, touha, vyhoření, hašteřivost, ubohost a malost stejně jako oddanost a velkorysost. Z televizních rolí bych určitě zmínil její žravou Helenku v PŘÍTELKYNÍCH Z DOMU SMUTKU, ale rolí, v nichž byla skvělá, je samozřejmě mnohem, mnohem víc – SVĚTÁCI, BÍLÁ PANÍ, SMÍCH SE LEPÍ NA PATY…

Zpátky k dramatu SVATÁ. Tenhle příběh je vystavený na třech ženských postavách. Jak jste jejich představitelky k Jiřině Bohdalové vybíral?

Přiznám se, že úplně na začátku jsem si tak trochu myslel na to, že roli matky s dcerou by si mohla Jiřina Bohdalová střihnout se Simonou Stašovou. Zkoušel jsem v tomto směru s oběma dámami mluvit a naočkovat i pana režiséra, ale nakonec jsem pochopil, že by to nebylo dobré. Diváci by si mohli myslet, že nevyprávíme příběh Olgy a Hany, ale jejich rodinný příběh a to by ničemu nepomohlo.

S nápadem na Lenku Vlasákovou přišla Jiřina Bohdalová. Byla přesvědčená o tom, že je tou nejlepší volbou a musím před Lenkou hluboce smeknout, že do té role nakonec šla způsobem, jakým šla – nebála se být před kamerou utahanou a zpocenou ženskou. Tohle dovede jen málokterá žena.

A s nápadem na Pavlu Beretovou jsem přišel já. Zdá se mi, že má v sobě tajemství, jistou přitažlivost a nevyzpytatelnost, že u ní diváci dlouho nebudou vědět, na čem jsou. A to všechno postava novinářky Zuzany potřebovala.

Pravda, lež, láska, nenávist. Co všechno je ve Svaté postaveno do kontrastu?

Film se původně jmenoval SVATÁ SVATÁ SVATÁ, protože vypráví o třech ženách, z nichž každá si svým způsobem myslí, že si zaslouží svatozář za to, co dělá. Postupem času se ale stále víc ukazuje, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá, že život je příliš složitý na to, aby se daly vynášet jednoduché soudy. A o té nejednoznačnosti života a zkouškách, které si na nás připravuje, pro mě tenhle film je.

Jak definujete téma filmu SVATÁ?

Pro mě je to film o pravdě a lži. O upřímnosti k sobě samému. O toleranci. O schopnosti odpuštění. O složitých vztazích i kruté hře dějin.

Co diváka udrží v napětí při sledování osudu hlavní hrdinky?

Víte, napsat a natočit příběh tří žen a jednoho tajemství, je hodně obtížná disciplína. Na první pohled se to zdá jednoduché, ale aby vás to hodinu a půl zajímalo, bavilo a neustále překvapovalo a nutilo přemýšlet, to už chce vyšší dívčí. Nebylo to jednoduché, ani trochu to nebylo jednoduché, ale chci věřit, že se to Markovi s Jirkou povedlo.

Je Svatá film s názorem, jasným poselstvím, rozuzlením?

Každý z diváků se bude muset sám rozhodnout, s kým se na konci ztotožní. Každý divák má jiné životní zkušenosti a jiné žebříčky hodnot. Kdyby ale na konci filmu divák pocítil ve své duši a ve své hlavě větší míru empatie k druhým, větší ochotu naslouchat a větší ochotu přemýšlet o věcech, pak bych byl moc spokojený.

* Duben 2024 – V pátek 26. dubna se na Slovensku rozdělovaly slovenské výroční filmové ceny Slnko v sieti a mám radost, že všechny tři nominace pro náš animovaný film TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO se proměnily v zisk trofeje. Tak tedy – Slnko v sieti za nejlepší animovaný film pro producenty Jakuba Viktorína a Pavlu Janouškovou Kubeškovou, Slnko za nejlepší kameramanský výkon pro Denisu Buranovou a Slnko v sieti za nejlepší vizuální efekty pro Michala Křečka a Josefínu Jiráňovou. Gratuluji!

Nejvíce trofejí (sedm!), včetně trofeje za nejlepší film roku, si odnesla nekorektní černá komedie INVALIDA režiséra Jonáše Karáska.

* Duben 2024 – Nedá mi to a musím se pochlubit. Včera 23. dubna 2024 jsem zažil dvě malé velké radosti a dokonce na jednom místě. Protože se to se nestává zase tak často, tak se o ně musím rozdělit, protože i já jsem docela obyčejný ješitný chlap, který potřebuje jednou za čas polechtat ego.

Předně – točili jsme na Karlově mostě! Poprvé v životě nějaký film, na němž pracuji, si zabral tuhle nejexkluzivnější a nejdražší lokaci u nás. Stočlenný komparz, dobová auta a fiakry před kamerou, za kamerou desítky členů štábu, kteří mluví česky, anglicky, německy i polsky v čele s úžasnou a jedinečnou Agnieszkou Holland a mezi tím užaslí turisté, kteří se na chvíli propadli o 110 let zpátky a při troše pozornosti mohli aspoň jedním okem zahlédnout legendu jménem FRANZ Kafka. Tedy jeden starší pán tam kvůli tomu, že jsme ho šest minut zdrželi, hodně pyskoval (a to to říkám ještě hodně slušně), ale protože jsem ho dneska ráno čirou náhodou potkal znovu v Břevnově na přechodu pro chodce a nadával úplně stejně jako včera, asi bude problém někde jinde než v krátkých uzávěrách Karlova mostu. Točila se tu spousta filmů, které mám moc rád (třeba moje milovaná ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA), a teď jsem se milimetrem své boty dotkl tak trochu i já. Možná dětinské, ale mně to fakt udělalo radost.

A druhou radost mi připravil výkonný producent filmu Ondřej Nerud, s nímž jsem se neviděl celou řadu let. Ondřej byl můj vůbec první vedoucí, kterého jsem v životě měl. Na Barrandově v roce 1993. Zahrnul mě tolika milými slovy, až jsem se musel červenat.

* Duben 2024 – Znali jsme se nějakých pětadvacet, možná i třicet let. Byla nespoutaná, energická, vždycky usměvavá, zvláštním způsobem všudypřítomná a odzbrojujícím způsobem spojující. Kamkoliv přišla, okamžitě ovládla celý prostor a už už do jednoho hloučku nebo k jednomu stolu stahovala lidi, kteří se třeba vůbec neznali, ale kteří by se měli znát, protože milují film, protože film dělají, nebo o filmu aspoň hodně vědí. Se sklenkou vína bourala bariéry společenské, jazykové, kulturní. Byla hlasitá a všeobjímající. Někdy tak hlasitá a tak všeobjímající, že byste ji nejradši zabili, ale zlobit se na ní nešlo nikdy. Milovala polskou kinematografii, spoustu přátel měla i mezi hvězdami ruské kinematografie. Znala každého a každý znal ji.

Zdálo se mi, že jestli má vesmír nějaký pevný bod, musí jím být právě ona. Za ty desítky let, co jsme se znali, byla pořád stejná, ve všem. Pořád se smála, pořád měla elán a energii někoho seznamovat, někoho spojovat, někoho objevovat, někomu pomáhat, něco plánovat a každého tak trochu řídit. Milovala kumštýře a film. Osobně si myslím, že jen s nimi byla opravdu šťastná. Nějak si nedokážu představit, že na žádném dalším festivalu už se nepotkáme, že mě nepohltí její široký úsměv, že mě nechytne její pravačka za loket, že mi nebude lichotit a že mě nepotáhne k někomu třetímu, kterého buď určitě znám nebo bych měl znát.

Milá Miro, ať ti tam v tom nebeském kině hrají samé dobré filmy, ať tam rozlévají dobré víno a ty všechny ostatní, kteří tam už jsou s tebou, prosím, pusť aspoň občas ke slovu.

MIRA HAVIAROVÁ (1938-2024), původem ze Slovenska, dlouholetá zaměstnankyně Československého filmového ústavu v Praze (dnešní Národní filmový archiv), později kulturní referentka na ministerstvu zahraničí, kulturní tajemnice na české ambasádě v Moskvě, spoluorganizátorka, dramaturgyně a porotkyně na celé řadě festivalů.

* Duben 2024 – Za měsíc, přesně 19. května 2024, bude mít na obrazovkách ČT1 premiéru drama SVATÁ scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha.

* Duben 2024 – Po prosincové předtáčce padla na úžasné lokaci v samém centru Prahy v pátek 12. dubna 2024 první klapka velmi netradičního životopisného filmu FRANZ o legendárním pražském spisovateli Franzi Kafkovi. Už jsem se účastnil lecjakého filmového dobrodružství, ale tohle řadím k těm největším. Držím palce celému velkému mezinárodnímu štábu! Jak řekla paní režisérka Agnieszka Holland, kdybychom měli v kinech narváno tak jako dneska na place, vůbec bychom se nezlobili.

„Kafka si už sto let udržuje status globální rockové hvězdy. Existují desítky podrobných životopisů, spousta analýz, tuny knih o něm. Ale důvody jeho rostoucího významu a jeho osobnosti zůstávají záhadou. Snažím se tento film poskládat jako rozsypanou skládačku. O Kafkovi víme všechno a zároveň nic,“ vysvětluje režisérka, která je pod scénářem podepsána společně s Markem Epsteinem. Prozrazuje, že abychom pochopili nepolapitelného spisovatele, který po své smrti nařídil zničit svá díla, nestačí jen poskládat jeho minulost a tvorbu, ale je třeba hledat svého hrdinu ve střípcích, hádankách, pocitech, ve směsici faktů, domněnek a představ, v jeho snech, literatuře a dopisech. „Chci stát vedle něj v jeho urputném boji s otcem, se světem a neúprosnými očekáváními a požadavky většiny jeho blízkých, v jeho touze po lásce a obyčejném, měšťáckém životě a strachu z něj. Smyslový rozměr filmu je pro mě zásadní. Kafka předpověděl světu nejtemnější budoucnost, ale v Kafkovi samotném bylo více jasu a humoru, než si lidé obvykle myslí.“

Titulní roli dospělého Kafky ztvární německý herec Idan Weiss, jeho otce Heřmana Kafku německý herec Peter Kurth, kterého u nás známe z hlavní role filmu SCHMITKE. Matku Julii Kafkovou hraje polská herečka Sandra Korzeniaková, Franzovu oblíbenou sestru Ottlu německá herečka Katharina Starková, Kafkovu přítelkyni Milenu Jesenskou hraje česká herečka Jenovéfa Boková, přičemž z českých herců se můžete těšit mj. i na Ivana Trojana, Vladimíra Javorského, Karla Dobrého, Josefa Trojana, Stanislava Majera, Michala Isteníka, Ondřeje Malého, Anitu Krausovou, Vasila Fridricha, Martu Dancingerovou, Jana Budaře, Václava Jiráčka, Tomáše Daleckého, Filipa Kaňkovského a další. Ve filmu se objeví i jedna z hvězd filmu ŠARLATÁN, slovenský herec Juraj Loj.

Film vzniká v česko-německo-polské koprodukci a Česká televize je jeho velmi výrazným koproducentem.

* Březen 2024 – Příjemná zpráva do příjemného březnového odpoledne. Fond Eurimages, tedy kulturní fond Rady Evropy, se rozhodl podpořit česko-německo-polský koprodukční film FRANZ o nejslavnějším pražském rodákovi Franzi Kafkovi částkou půl milionu euro. Hlavní část natáčení vypukne hned po Velikonocích.

* Březen 2024 – Film scenáristky Jany Šrámkové a režiséra Filipa Pošivače TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO dál putuje světem a dál sbírá velké festivalové úspěchy. Na 13. ročníku mezinárodního festivalu animovaných filmů v íránském Teheránu získal hlavní cenu za Nejlepší animovaný film a na 23. ročníku festivalu animovaných filmů Monstra v portugalském Lisabonu získal v kategorii celovečerních filmů cenu za Nejlepší film pro děti a mládež.

* Březen 2024 – Jednatřicátá kolekce Českých lvů je rozdaná. V něčem to byl ročník hodně podobný těm předchozím, v jiném naopak výjimečný.

Poprvé v historii Českých lvů bral nejvíce trofejí televizní projekt. Seriál VOLHA proměnil pět ze šesti nominací a stal se králem večera.

Vůbec poprvé se stalo, že nejlepším filmem roku byl vyhlášen snímek, který kromě této hlavní kategorie nezískal žádnou další trofej. Tato zcela raritní situace se přitom stala hned dvakrát během jednoho jediného týdne. V pondělí 4. března se to stalo filmu HRANICE na polských výročních filmových cenách, v sobotu 9. března to potkalo film BRATŘI na Českých lvech.

S tím souvisí smutný rekord slovenských koproducentek Zuzany Mistríkové a Ľubicy Orechovské. Na čem se podílely, to mělo obrovskou spoustu nominací, ale pak to nedostalo ani jednoho Lva. OBČANSKÝ PRŮKAZ jedenáct nominací a žádný Lev. UČITELKA devět nominací a žádný Lev. TOMAN třináct nominací a žádný Lev. A letos konečně „průlom“ – BRATŘI patnáct nominací a aspoň jeden Lev!

Poprvé v historii Českých lvů se stalo, že režisér přímého přenosu zastavil něčí děkovačku. Michal Čech vstoupil do projevu Darii Kashcheevy, který četla z mobilu: „Darjo, jsme moc dlouhý, prosím, přestaňte.“ Ostatně přijatelná délka děkovných projevů byla leitmotivem letošního ročníku. Kdo překročil určený limit, byl vykuřován kouřostrojem umístěným pod děkovacím pultíkem. Někteří si vykuřování užili (třeba Simona Peková), jiní rovnou raději poodstoupili stranou (Peter Bebjak).

A jak dopadla „moje“ želízka v ohni?

BRATŘI – 15 nominací → 1 Český lev (nejlepší film – Petr Bílek)
BOD OBNOVY – 8 nominací → 4 Čeští lvi (nejlepší kamera – Filip Marek, nejlepší střih – Jaroslav Kaminski, nejlepší zvuk – Samuel Jurkovič, Jan Šulcek, Lukáš Ujčík, nejlepší scénografie – Ondřej Lipenský)
PŘIŠLA V NOCI – 8 nominací → 2 Čeští lvi (nejlepší režie – Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček, nejlepší herečka v hlavní roli – Simona Peková)
NĚMÁ TAJEMSTVÍ – 7 nominací → 2 Čeští lvi (nejlepší scénář – Alice Nellis, nejlepší herečka ve vedlejší roli – Milena Steinmasslová)
TANCUJ MATYLDO – 7 nominací → 1 Český lev (nejlepší hudba – Michal Pavlíček)
CITLIVÝ ČLOVĚK – 5 nominací → žádný Český lev
TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO – 2 nominace → 1 Český lev (nejlepší animovaný film – Jakub Viktorín, Pavla Janoušková Kubečková)
DOCENT – 1 nominace → žádný Český lev
OSMÝ DEN – 1 nominace → žádný Český lev

HRANICE – 0 nominací → 1 Český lev (mimořádný počin v oblasti audiovize – Agnieszka Holland, Šárka Cimbalová)

* Březen 2024 – Bylo to krátce po té, co tatínek dostal mrtvici. Ležel na jednotce intenzivní péče, další dvě nedobré diagnózy k tomu, perspektiva veškerá nejistá. Když jsem tam za ním poprvé přišel obalen nemocničním mundůrem od hlavy až k patě, první slova, která mi řekl, připojen na hadičkách a přístrojích, kdy mu každé slovo dělalo velký problém, byla nečekaná: „Nepracuj tolik. Práce za to nestojí. Nikdo to nikdy neocení a tobě to jen zničí zdraví.“

Šokovalo mě to. Tatínek celý život pracoval, pořád. Doma i v zaměstnání. Práce o svátcích i víkendech, doma k tomu zahrada a malé hospodářství. Čtyřiadvacet hodin denně. Zahradu ryl v říjnu od deseti hodin večer do jedné v noci s nataženou přenoskou, aby na to aspoň trochu viděl. Za celé mé dětství jsme nebyli na jedné jediné dovolené. Jednou nás s maminkou a bratrem odvezl na týden do jižních Čech a potom pro nás zase přijel. Svůj týden volna strávil na chmelové brigádě na česačce, aby si přivydělal a mohl dřív splatit dům, který si s maminkou postavili. Ostatně tak jako každý rok.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem dostal lístky na letošního Českého lva. Už loni jsem byl pořadateli vyobcován na balkon za sloupy, zpoza kterých nevidíte prakticky vůbec nic. Vedl jsem pak o tom sice jakousi e-mailovou diskuzi s Terezou Rychnovskou, výkonnou ředitelkou České filmové a televizní akademie, ale marně. Snažila se mi vysvětlit, že distribuce lístků probíhá naprosto transparentně a na Lva že se rozhodně nedostávají žádní kamarádi kamarádů, ale opravdu jen filmaři. Bylo mi z toho smutně, jak bezostyšně až cynicky se ze mě snažila dělat hlupáka, ale asi to patří k její práci.

Víte, spousta lidí si myslí, že práce u filmu nebo v televizi je něco moc fajn, že je to takové exkluzivní prostředí. V něčem samozřejmě ano. Potkáte se se spoustou inspirativních lidí, můžete dělat na zajímavých projektech, ale jinak je to práce jako každá jiná – ne moc dobře placená, se spoustou stresu, s nekonečnou pracovní dobou, často složitými mezilidskými vztahy, minimálním společenským oceněním. Sláva a pozornost jde v první řadě za herci, občas za režiséry, ostatní jsou ze všeho nejvíc námezdní síla. Někteří mají na Lvech aspoň svoje kategorie a mají tak šanci se jednou za uherský rok mihnout v přímém přenosu České televize nebo dokonce pronést děkovnou řeč, to když se potká dobrá práce se šťastnou konstelací hvězd. Všichni ostatní jsou nosiči vody. Taková jsou prostě pravidla džungle. Zatímco sláva mi nechybí a v posledních letech se jí snažím spíš vyhýbat, poděkováních je v životě obecně nějak zoufale málo.

Naposledy se mi to stalo letos na Cenách české filmové kritiky. Na pódiu si nikdo nevzpomněl a nepoděkoval, po přímém přenosu za vámi jeden po druhém chodí a omlouvají se, že si nevzpomněli, ale že děkují aspoň takhle dodatečně, že jsem jim fakt hodně, ale opravdu hodně pomohl. Nezlobím se. Okamžik vítězství je jistě plný emocí a ego v takovou chvíli asi štěstím odkrví leccos Že to profesionálové jako Agnieszka Holland dokáží vždy a za všech okolností je jen onou výjimkou potvrzující pravidlo. Znám svět, ve kterém žiju a nezlobím se na něj. Netoužím po slávě, chci si jen ten sváteční večer užít, potkat lidi, které znám a které mám rád taky mimo práci, popovídat si a užít si hezkou společnou chvíli, než přijde všední den a všechny nás zase pohltí práce, starosti a termíny.

Letos budu mít ve hře devět projektů, na nichž jsem se ve větší či menší míře podílel, ať už jako dramaturg, kreativní producent nebo obojí. Dohromady posbíraly 54 nominací. Je to neuvěřitelné číslo a jsem za to opravdu hluboce vděčný. Takhle vydařený totiž ani zdaleka nebývá každý rok. Pokusím se užít si letošního Českého lva i v zadních řadách balkónu za sloupy s minimálním výhledem na pódium mezi lidmi, které jsem nikdy neviděl a neznám je.

A až budu večer usínat a na mysl mi půjde to, že nepatřím do té party kluků (a holek), co spolu chodí, zkusím si vzpomenout na to, co mi tatínek tehdy říkal na jednotce intenzivní péče.

Bojím se ale, že poučení si z toho stejně nevezmu a od pondělí, nejpozději od úterý už se zase budu brát za projekty, které v první chvíli nikdo nechce, protože nikdo neumí přečíst jejich potenciál nebo protože ho dělají lidé, kteří jsou zatím tak trochu no name, ale kterými se pak leckdo moc rád chlubí, když zazáří a blýsknou se úspěchem. Že je neúspěch sirotek a že úspěch má spoustu otců, totiž platí stejně u filmu jako kdekoliv jinde.

* Březen 2024 – Nejlepším polským filmem uplynulého roku se stal film režisérky Agnieszky Holland HRANICE. Na 26. ročníku polských výročních filmových cen získal sice jen jedno ocenění, za to to vůbec nejcennější. Největší favorit večera, historické drama KOS režiséra Pawła Maślony, získalo nakonec ze šestnácti nominací šest cen. Agnieszka Holland dostala rovněž cenu za celoživotní dílo. Obrovská gratulace všem, kdo se na filmu podíleli, a Agnieszce zejména, protože ten film jí stál obrovskou spoustu fyzických i psychických sil.

* Březen 2024 – Film MANŽELÉ STODOLOVI budil největší emoce zejména před svojí premiérou. Po prosincové střelbě na filozofické fakultě v Praze se logicky jako první nabízela otázka, zda je dobré točit filmy o masových vrazích. Jestli jim tím nestavíme pomníky a nenabádáme další potenciální vrahy k následování. Je to jistě zcela legitimní otázka a každý si na ni musí odpovědět sám, odborníci zejména.

Názor, který ve společnosti v posledních týdnech převládl, a sice že se o zlu nemá mluvit, ale já osobně nesdílím. Dokonce si myslím pravý opak. A to hned ze dvou důvodů: Jednak tu debatu potřebujeme, abychom se s něčím tak hrozným vyrovnali, aby to trauma nezůstávalo v nás a jednak je dobré hledat kořeny zla, pojmenovávat je a ukazovat na ně. Lidé, kteří vraždí, totiž nejsou žádná abstraktní monstra, jsou to lidé z masa a kostí stejně jako my. Zlo není kdesi na druhé straně vesmíru, zlo je v každém z nás a denně s ním ve větší či menší míře bojujeme. Většina z nás ten boj zvládá vyhrávat, ale pak tu jsou jednotlivci či skupinky a zase docela blízko nás – ve vedlejší ulici, ve vedlejším domě, v naši rodině – kteří tenhle boj z nějakých důvodů nezvládají. Kteří ubližují, ničí, devastují. Vědomě či nevědomě. Ostatní a často i sebe. A o tom je podle mě potřebné se bavit.

Nechci dělat filmy, které vrahy popularizují, jak to svého času dělal film KAJÍNEK. MANŽELE STODOLOVI jsem se rozhodl dělat proto, že se snaží dotýkat něčeho podstatného v nás a okolo nás. Toxicity vztahů, manipulace, nezájmu, osamělosti, strachu, ale také touhy po moci a po úspěchu, jakkoliv je to úspěch zvrácený. A paradoxně je to i příběh lásky a touhy po ocenění.

Po prvním týdnu v kinech jsou prvotní obavy zcela odbourány. Naštěstí. Diváci mluví o „toxické romanci vesnické Lady Macbeth“, recenzenti vyzdvihují zajímavou a chytrou práci se zobrazováním jednotlivých zločinů a všichni do jednoho oceňují herecké výkony obou hlavních představitelů. Mám z toho radost. Petr Hátle dokázal napsat a natočit silný a věřím, že i nadčasový film. Regina Květoňová na Dvojce Českého rozhlasu řekla, že je to film, „který vidět nechcete, ale který byste vidět měli“.

* Únor 2024 – Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky rozhodla, že láska jedněch lidí je víc než láska druhých lidí a neschválila manželství pro všechny. Oficiální svazek LGBT párů odmítla nazvat manželstvím a dala mu status partnerství. Byť mu řadu manželských práv i povinností nakonec přiřkla, k plnému narovnání práv nedošlo.

Jednu dobrou zprávu bych tu ale pro LGBT komunitu přece jen měl. Ve stejný den jsem dostal v České televizi zelenou pro jeden – doufejme – hodně zajímavý queer projekt.

* Únor 2024 – Animovaný film TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO získal tři nominace na slovenské výroční filmové ceny Slnko v sieti a to v kategoriích nejlepší animovaný film, nejlepší kamera (Denisa Buranová) a nejlepší vizuální efekty (Michal Křeček, Josefína Jiráňová). Favority letošního ročníku jsou filmy INVALIDA a SLUŽKA, které mají shodně po třinácti nominacích. Vítězové budou vyhlášeni 26. dubna v budově Slovenského rozhlasu.

* Únor 2024 – Konečně jsem si vzpomněl, kde hledat fotku, kterou jsem měl včera celý den před očima. V Cinemě vyšla nakonec v titěrné velikosti, ale v plném formátu byla opravdu krásná a dechberoucí. Snad se někde dochovala a někdo ji někdy vytáhne. Byla v ní osamělost génia, únava, staří i vědomí konce. Nejen kariéry, ale i života. FRANTIŠEK VLÁČIL by včera oslavil 100. narozeniny. Natočil oslavné filmy o Klementu Gottwaldovi i československých pohraničnících, ale ještě větší spoustu opravdu krásných filmů. SKLENĚNÁ OBLAKA, HOLUBICE a ĎÁBLOVA PAST sbíraly ceny v Benátkách, Cannes, Montevideu a Locarnu. Tři roky psal a tři roky točil monumentální MARKETU LAZAROVOU, do té doby nejnákladnější film v historii tuzemské kinematografie. Bojoval s obrovskou materií i vlastní závislostí na alkoholu. Z Barrandova ho jezdili hlídat dramaturgové, aby nepil, ale moc to nepomáhalo, protože jeho skrýše byly neuvěřitelně důmyslné. Ke konci natáčení údajně připomínal chodícího kostlivce. Barrandovu došla trpělivost s filmem, který se neustále prodražoval a prodražoval, a natáčení zastavili, ačkoliv některé části scénáře nebyly vůbec natočeny (zejména tzv. královské obrazy). Film byl sestříhán z toho, co prostě natočeno bylo. Ačkoliv film tedy nevznikl v celé šíři svého původního záměru, i tak byl v několika odborných anketách o mnoho let později zvolen nejlepším českým filmem všech dob. Je to paradoxní, protože ve světě si ho prakticky vůbec nikdo nevšiml. Podle předloh Vladimíra Körnera ještě stihl natočil ÚDOLÍ VČEL a svůj vůbec první barevný film ADELHEID, pro mě osobně své vůbec nejlepší filmy. Na počátku normalizace musel Barrandov opustit, točil znovu dokumenty a v tehdejším Gottwaldově i dva středometrážní snímky pro děti POVĚST O STŘÍBRNÉ JEDLI a SIRIUS. Na Barrandov se směl vrátit až ve druhé polovině 70. let adaptací díla národního umělce Bohumila Říhy. A byl to návrat dvojnásobný, protože po sedmiletém zákazu se směl před kameru vrátit i Rudolf Hrušínský. DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ byl úspěch a velký návrat dvou velkých legend, byť Rudolf Hrušínský přiznával, že se mu po tak dlouhé pauze před kamerou normálně fyzicky třásla kolena trémou a hrůzou zároveň. Doboví cenzoři záhy dokonce povolili i natáčení filmu STÍNY HORKÉHO LÉTA, ačkoliv scenárista Jiří Křižan příběhem o přepadení horské samoty skupinou pěti banderovců parafrázoval osud Československa okupovaného armádami pěti armád v roce 1968. Následující filmy se už tak velkému zájmu diváků a kritiky netěšily, pořád si ale udržovaly vysoký (nad)standard – KONCERT NA KONCI LÉTA, HADÍ JED, PASÁČEK Z DOLINY, STÍN KAPRADINY, MÁG. Kamarádka mi vyprávěla, že když na Barrandově skončila schvalovačka filmu MÁG., měl režisér do dlouhého ticha říct: „Teď už vím, jak bych ten film měl natočit.“ Žádný další už bohužel nikdy nenatočil.

* Únor 2024 – Ten film v České televizi prakticky nikdo nechtěl. A odpor to byl poměrně tuhý a intenzivní, ačkoliv předchozí filmy Bohdana Slámy BÁBA Z LEDU a KRAJINA VE STÍNU, na nichž se Česká televize podílela, posbíraly shodně po šesti Českých lvech a procestovaly řadu prestižních filmových přehlídek.

Když se snažím zpětně ohlédnout a zjistit, proč vlastně, byl to asi strach z plochosti a plakátovosti, nezvládnutí tématu a z toho plynoucí bezděčné směšnosti, která vždycky nutně hrozí u témat hodně aktuálních, emotivně vypjatých, společensky rozdělujících a dosud nezpracovaných. A právě touto cestou se rozhodl Bohdan Sláma ve svém novém filmu SUCHO jít. Chtěl vyprávět o klimatickém aktivismu, o rozvrácené krajině a především o vyostřujícím se mezigeneračním sporu, kdy děti chtějí dělat věci nejen jinak, ale hlavně ve jménu zcela jiných hodnot než jejich rodiče. S takovou náloží třaskavin bylo asi opravdu snadné někde uprostřed cesty vybuchnout a jsem moc rád, že – aspoň podle prvních ohlasů po brněnské a pražské premiéře – jsme tohle nebezpečí ustáli.

Pokud chcete vidět film o rodičích a dětech, o turbulentní lásce dvou mladých, o stále častěji kolabující přírodě, o věcech stejně tak bolavých jako silných, ale také příběh o smíření, odpuštění a naději, pak si SUCHO určitě dejte. Doufám, že nebudete zklamáni. A snad nebude zklamána ani ČT, že jsem ji do tohoto filmu uvrtal.

* Únor 2024 – Tak a je to venku. Kafku si ve filmu FRANZ scenáristy Marka Epsteina a režisérky Agnieszky Holland zahraje německý herec Idan Weiss, Milenou Jesenskou pak Jenovéfa Boková. V dalším obsazení figurují mj. Ivan Trojan, Josef Trojan, Maria Schrader, Katharina Stark, Sebastian Schwarz a řada dalších.

„Kafka byl velmi citlivý muž, který se nehodil do své doby,“ říká o projektu režisérka. „Dnes máme mnohem větší šanci mu porozumět, než měli jeho vrstevníci před sto lety. Byl duší třetího tisíciletí: člověkem žijícím mentálně značně mimo realitu svého těla, žijícím ve světě písmen stejně intenzivně, jako dnešní člověk žije svůj život na sociálních sítích.“

Hlavní část natáčení začne v dubnu. Producentkou za českou stranu je Šárka Cimbalová.

* Únor 2024 – Strhující drama HRANICE režisérky Agnieszky Holland získalo šest nominací na polské výroční filmové ceny Orły a to v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie (Agnieszka Holland), nejlepší scénář (Maciej Pisuk, Gabriela Łazarkiewicz-Sieczko, Agnieszka Holland), nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (Maja Ostaszewska), nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (Tomasz Włosok) a nejlepší kamera (Tomasz Naumiuk). Největším favoritem je se šestnácti nominacemi historické drama režiséra Pawła Maślony KOS. Vítězové budou vyhlášeni 4. března 2024.

* Únor 2024 – V dobách mého mládí se mluvilo o filmech, které dobyly vrchol žebříčku návštěvnosti kin. Dneska se mnohem víc mluví o titulech, které se dokážou vyšplhat na čelo žebříčku sledovanosti na Netflixu. Jsem rád, že BRATŘI zvládli obojí. A ještě víc mě těší, že na čele toho netflixovského žebříčku aktuálně vystřídali BOD OBNOVY.

* Únor 2024 – Ceny české filmové kritiky mají oproti Českým lvům tu úžasnou výhodu, že jsou mnohem komornější a že se na nich opravdu sejdete s těmi, se kterými jste se celý rok potkával nad scénářem, na place, ve střižně, na premiéře či na festivalech. Zatímco na Českých lvech je odporná tlačenice, v níž potkáváte z devadesáti procent lidi, které jste nikdy neviděl, kteří s filmem nemají nic společného a kteří si na Lvy přišli udělat hlavně selfíčko, Ceny české filmové kritiky jsou opravdu milým filmařským setkáním, na němž můžete posedět a příjemně pokecat. A letošní ročník patřil – aspoň za mě – k těm nejvydařenějším minimálně za poslední léta.

Moderátor Petr Marek věděl hodně o filmu a uměl pohled na něj zajímavě nasvítit nebo chytře pootočit, zároveň bylo zjevné, že na jevišti už párkrát stál a nebyl paralyzován hrůzou, ani strachem a když už došlo na trapnou chvilku, dokázal ji ustát s grácií.

Co bylo ale ze všeho vůbec nejlepší, že letos se na Cenách kritiky sešla opravdu výjimečná parta výjimečně fajn lidí. Z těch, co nakonec nic nedostali, bych zmínil třeba scenáristu a režiséra Alberta Hospodářského, který dokáže skvěle zachytit úzkost a tenzi současného rozvráceného světa, režiséra Roberta Hloze, kterého dvakrát nevzali na FAMU a on šel proto studovat filmovou školu do Jižní Koreje a vidí tak český film ze zcela jiné a hodně osvěžující perspektivy než kdokoliv jiný u nás, neuvěřitelně svobodomyslného a sympaticky drzého scenáristu a režiséra Denise Šafaříka, který evidentně hodně ví o mezilidských vztazích a nejrůznějších slabostech a selháních a dokáže o nich vyprávět z nečekané, provokativně inspirující perspektivy, herce Antonia Šopoského, který dokázal obstát mezi dvěma kolosy a hereckými buldozery, jakými jsou Karel Roden a Regina Rázlová a ještě u toho pořád zůstat pokorný, skromný a slušně vychovaný, mladinkého producenta Ondřeje Lukeše, o kterém podle mě ještě hodně uslyšíme, protože projevuje dobrý čich na látku, úžasně chytrou a přitom tak skromnou a nenápadnou dramaturgyni a producentku Pavlu Janouškovou Kubečkovou, jeden z objevů sezóny, herečku Andreu Mohylovou, která dala neotřelý šmrnc, sílu, křehkost i vnitřní chvění někom tak tuctovému a milionkrát viděnému jako je policista resp. policistka, kameramana Šimona Dvořáčka, který z jednoho jediného bytu dokázal doslova vyčarovat magický prostor, který vás nepřestává bavit, či herce Jiřího Rendla, který je nejvýraznějším hereckým objevem neherce od objevení neherce Jiřího Mádla, atd. atd.

Ale teď už těm, kteří si letos vysloužili vítězné trofeje a mnohdy i velmi bouřlivé aplausy: Černá komedie PŘIŠLA V NOCI vyhrála film roku (Eva Pavlíčková, Pavel Vácha, Jan Vejnar, Tomáš Pavlíček, Šimon Dvořáček), režii (Jan Vejnar, Tomáš Pavlíček) a ženský herecký výkon (Simona Peková). Animovaná dobrodružná pohádka TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO vyhrála cenu za audiovizuální počin roku (Filip Pošivač) a cenu pro objev roku (Filip Pošivač). Tragikomedie TANCUJ MATYLDO brala ocenění za mužský herecký výkon (Karel Roden) a psychologické drama NĚMÁ TAJEMSTVÍ cenu za scénář (Alice Nellis).

Prostě radost veliká! A gratulace i všem ostatním vítězům, byli jste skvělí!

* Únor 2024 – Tak už je to oficiální. Další tři filmy, kterým jsem se rozhodl pomoct na svět: moderní western COWGIRL scenáristy Jakuba Medveckého a režiséra Michala Blaška, autorský mumblecore film Bohdana Karáska MISTRYNĚ a komedie/drama DŽOB Tomáše Vorla, v němž se po filmech GYMPL a VEJŠKA už potřetí vrací k příběhům kamarádů Petra a Michala, kteří jsou sice hodně rozdílní, ale které spojuje vášeň pro graffiti.

* Leden 2024 – Pražský filmový fond v pondělí 29. ledna vyhlásil výsledky své uzávěrky. Těší mě, že hned třikrát myslel i na filmy, na nichž se podílím. Tři miliony dostal film FRANZ režisérky Agnieszky Holland o vůbec nejslavnějším pražském rodákovi Franzi Kafkovi a po jednom milionu drama KONEC SVĚTA režiséra Bohdana Slámy, které se vrací do srpna 1968, a snímek DŽOB, kterým režisér Tomáš Vorel uzavírá svoji trilogii o dvou kamarádech milujících graffiti. Celkem Pražský filmový fond v této uzávěrce rozděloval 9,7 milionu Kč.

* Leden 2024 – Prestižní magazín Screen Daily zařadil film KARAVAN scenáristky a režisérky Zuzany Kirchnerové mezi třicet evropských titulů, kterým by ředitelé prestižních filmových festivalů měli věnovat svou pozornost. Určitě je to super ocitnout se ve společnosti nových filmů Toma Tykwera či Paola Sorentina.

V hlavní roli příběhu matky unavené péčí o svého mentálně postiženého syna, kteří v Itálii prožijí hodně nečekanou společnou dovolenou, se představí Anna Geislerová.

* Leden 2024 – Dělat film o sériových vrazích je ošidné. Aspoň pro mě, protože rozhodně nejsem ten typ, co touží po exploataci zla. Spíš naopak. Do tohoto projektu jsem ale nakonec šel, protože víc než o vraždách vypráví o jednom patologickém vztahu, o samotě a zranitelnosti stáří a také o tom, že kdyby policisté a lékaři dělali to, co mají, MANŽELÉ STODOLOVI by nikdy nezavraždili tolik lidí, kolik jich nakonec zavraždili.

* Leden 2024 – Už dlouho tvrdím, že jedním z největších problémů současného českého filmu (a televize) jsou herci. Těch opravdu dobrých tu máme zoufale málo, takže o jejich účast musíte bojovat velmi dlouho dopředu, protože jejich diář je prostě zoufale plný. Dát pár výjimečných herců dohromady v jeden termín to už chce opravdu vyšší dívčí. Dobrých herců máme docela dost, ale ti si zase zvykli se rozmělňovat v bezpočtu projektů, kde jim stačí hrát tak na půl plynu. Hrají tolik, až z toho úplně zapomněli hrát. Zvykli si spíš vyjednávat o výši svých honorářů, než na něčem opravdu poctivě a systematicky pracovat. Na některých rádoby hvězdách už je to bohužel víc než vidět. V této souvislosti mě napadá historka s agentem jednoho známého herce, který chtěl z mého pohledu naprosto nestoudný honorář. Když jsem se v tomto smyslu jasně vyjádřil, agent začal smlouvat: „Heleďte, když mu ty peníze dáte, já vám garantuji, že přijde na plac a bude umět text!“ Když mi tohle řekl, párkrát jsem polkl na sucho, pak rychle vrátil oči, které mi vyletěly z důlků, tam kam patří a debatu rázně ukončil.

Proč to ale vyprávím. Když dlouho pracujete na nějakém scénáři, znáte každou postavu do nejmenšího detailu. Víte, jaká ta postava je a jaký má potenciál, co všechno by z ní herec mohl a měl dostat. A pak jste konfrontován s tím, jak to kdo doopravdy zahraje. Většinou je to takový přibližný výkon. Zásah, který tak lízne samou hranici terče. Takových výkonů je drtivá většina. Pak jsou tam Herci, kteří vás svým výkonem prostě okouzlí. Dají té postavě nejen všechno, co je ve scénáři, ale ještě něco ze sebe. To jsou chvíle, kdy cítíte pocit štěstí. Pak jsou tam ti, kdo nejsou špatní, ale občas přehrávají nebo občas hrají blbě a vy jim musíte ve střižně hodně pomáhat, aby jejich postava byla co nejvíc konzistentní. A pak jsou tam, jak já říkám, dělníci na vinici Páně, lidé, co nikdy nehráli velké role, ale malým dokáží dát absolutně všechno s přesností na setinu milimetru. K takovým patřil Norbert Lichý. Znovu jsem si to uvědomil na televizním komedii TOM JE V TOM, kterou právě dokončujeme. Hraje tam lichváře, jednodenní role, z určitého pohledu možná až čurda, ale v té postavě je všechno – mazanost, pragmatičnost, naštvanost i rozvaha. Kdyby všichni hráli takhle, hned by se míň nadávalo na scenáristy.

Moc mě mrzí, že NORBERT LICHÝ (1959-2024) už žádnou další roli, ani roličku nepřidá a že jsem nikdy neměl to štěstí se s ním osobně potkat, abych mu řekl, že vždycky mě na něj bavilo koukat.

* Leden 2024 – Snad že cesty osudu jsou nevyzpytatelné, snad že se odlepila známka, nebo snad proto že sám Krakonoš tomu chtěl, nicméně až nyní se mi dostal do rukou tento extrémně milý pohled. Udělal mi fakt velkou radost. I po těch třech letech. POSLEDNÍ ZÁVOD byl, je a navždycky zůstane srdcovou záležitostí.

* Leden 2024 – Je vždycky fajn, když filmy, na kterých děláte, zajímají i svět. HRANICE míří do kin v Německu (od 2. února), ve Francii (od 7. února), v Itálii (od 8. února), do zemí Beneluxu (od 18. dubna), do Velké Británie (od 7. června) a do Španělska (od 7. června). Film byl prodán také do Austrálie, na Nový Zéland, do Rakouska, zemí Pobaltí, do Bulharska, Řecka, Maďarska, na Island, do Indie, Izraele, Itálie, Japonska, zemí Latinské Ameriky, Portugalska, Alžírska, Egypta, Bahrajnu, Jordánská, Íránu, Iráku, Maroka, Kataru, Súdánu, Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů, Jemenu, Tuniska, Portugalska, Norska, Švédska, Finska, Španělska, Švýcarska, Ukrajiny, Velké Británie a Irska. Na spadnutí je i smlouva o uvedení filmu ve Spojených státech a Kanadě.

BOD OBNOVY byl prodán do Austrálie, na Nový Zéland, do Německa, Rakouska, Lichtenštejnska, Lucemburska, Švýcarska, Itálie, San Marina, na Maltu, Švédska, Norska, na Island, do Finska, Dánska, Španělska, Velké Británie, Irska, zemí Pobaltí, do Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Tádžikistánu, Číny, Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Singapuru a Indie.

Animovaný film TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO byl prodán do Dánska, Estonska, Francie, Německa, Izraele, Itálie, Libanonu, Portugalska, Slovinska, Španělska, Švédska, Švýcarska a na Tchaj-wan.

* Leden 2024 – Michal Kern a Klára Melíšková v pondělí 15. ledna 2024 odtajnili nominace 31. ročníku Českých lvů. Z mého hlediska to byl, myslím, víc než dobrý rok. Celkem 54 nominací (!!!) pro projekty, na nichž jsem se podílel, je prostě super! Díky! Gratuluji všem nominovaným a děkuji všem, kteří dělají dobré filmy!

BRATŘI – 15 nominací
BOD OBNOVY – 8 nominací
PŘIŠLA V NOCI – 8 nominací
NĚMÁ TAJEMSTVÍ – 7 nominací
TANCUJ MATYLDO – 7 nominací
CITLIVÝ ČLOVĚK – 5 nominací
TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO – 2 nominace
DOCENT – 1 nominace
OSMÝ DEN – 1 nominace

* Leden 2024 – Poprvé jsem ji viděl dole na Václavském náměstí. Před Baťou. Šla vzpřímená, elegantní a krásná. Nebyla to krása modelkovská, taková ta laciná a sezónní, ona měla tu krásu a eleganci a velikost a velkorysost nějak v sobě. Na první pohled bylo zřejmé, že jde někdo.

Nad rozhovorem jsme se potkali o mnoho let později. Byla překvapená, v kolika rolích jsem jí viděl, ať už na divadle nebo ve filmu. „Vy jste byl na Furiantech? Kolik vám proboha tehdy bylo? A vy jste mě viděl i jako Emily Marty? Ale to jsme zase tolikrát nehráli. A vy znáte i Mefistofelu? No, vy se mi snad zdáte…“ Bylo to období, kdy filmové, ani divadelní role už jaksi nebyly. Nestýskala si. Odchod z Národního divadla byla pořád bolavá věc, ale vnitřně s tím byla absolutně srovnaná. Nelitovala. Morálka a čisté svědomí pro ni znamenaly víc než kariéra.

Před chvílí jsem se dozvěděl, že nás navždy opustila. Budu ji mít pořád před očima jako tenkrát na tom Václaváku. Jako rovnou, hrdou a krásnou ženskou, velkou osobnost a Paní herečku, která mě v určitém věku obrovsky ovlivnila. Čest vaší památce, paní Jano!

JANA HLAVÁČOVÁ (1938-2024)

* Leden 2024 – Tak jsem před půlnocí 7. ledna 2024 poslal své hlasy do letošního ročníku Českého lva. Jednu kategorii jsem vynechal, protože byla z mého hledisku příliš slabá na to, abych někomu mohl s klidným srdcem dát svůj hlas. A v další kategorii jsem nehlasoval, protože jsem se necítil dostatečně kvalifikovaný tuto kategorii posoudit.

Udělovali jsme vždy první tři místa s tím, že za první místo je šest bodů, za druhé tři a za třetí bod jeden. Celkem jsem letos hlasoval pro 22 projektů (pokud nepočítám cenu za nejlepší plakát, za kterou se neuděluje Český lev a kde se hlasovalo pro nejlepších pět počinů jiným systémem bodování). Nominace budou vyhlášeny 15. ledna 2024.

* Leden 2024 – Udělat dobrý plakát je kumšt. Tenhle mě ale baví. Novinka scenáristy a režiséra Bohdana Slámy SUCHO dorazí do českých kin v polovině února. A vypráví o všem, co vidíte na obrázku. 🙂

* Leden 2024 – Měl premiéru na festivalu v Benátkách, uváděl ho i prestižní festival v Torontu, získal dvě Ceny české filmové kritiky a byl nominován na čtyři České lvy. Debut režiséra Michala Blaška OBĚŤ měl svoji televizní premiéru 4. ledna na ČT1 od 20:10 hodin a sledovalo ho 387 tisíc diváků. Na novácké a primácké nekonečné seriály to nestačilo ani zdaleka, ale snad příběh o xenofobii v nás a okolo nás, v němž se hodně mluvilo ukrajinsky, ty diváky, kteří se dívali a vydrželi až do konce, zaujal. Moc bych si to přál, protože tenhle film je hodně o nás všech a hodně o naší současnosti.

* Leden 2024 – Letošní Ceny české filmové kritiky byly vůči projektům, na nichž jsem se podílel, víc než štědré. Černá komedie s prvky hororu PŘIŠLA V NOCI získala pět nominací (film, režie, scénář, herec, herečka), animovaný film TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO získal čtyři nominace (film, režie, audiovizuální počin roku, objev roku), tragikomedie TANCUJ MATYLDO má dvě nominace (herec, herečka), sci-fi BOD OBNOVY má dvě nominace (obě v kategorii audiovizuální počin za scénografii a vizuální řešení), existenciální drama BRUTÁLNÍ VEDRO jednu nominaci (objev roku) a psychologický thriller NĚMÁ TAJEMSTVÍ také jednu nominaci (scénář). Gratulace všem nominovaným, i když se přiznám, že letos se nějak nedovedu radovat.

Ačkoliv všechny filmové ceny vnímám především jako hru a způsob propagace oboru, nenominovat Roberta Hloze v kategorii Objev roku na Cenách české filmové kritiky považuji za skandální selhání českých filmových kritiků. BOD OBNOVY, který vydupal doslova ze země, je v kontextu dějin české kinematografie opravdu mimořádné a výjimečné dílo a nic na tom dnešní (ne)nominace nezmění. Vím, že už za měsíc tohle, co píšu, nikoho nebude zajímat, všichni budeme jinde a řešit jiné věci, ale chci jen říct, Roberte a Honzo Kallisto, že jste odvedli fakt neskutečnou práci a máte můj hluboký respekt.

* Leden 2024 – Upřímně, překvapilo mě, když program nasadil televizní premiéru filmu VELKÁ PREMIÉRA do hlavního vysílacího času na ČT1. A ještě ve větším šoku jsem byl, když jsem dnes ráno viděl výsledky sledovanosti. Film byl po 20. hodině nejsledovanějším programem na tuzemských televizích. Vidělo ho 612 tisíc diváků!

* Leden 2024 – Do roku 2024 vám přeji zdraví, radost a filmy, které se vás dokáží dotknout!